Kapitola osmá

Twilight vydechla v údivu. Manehattan byl obrovský! Ani Canterlot se mu svou velikostí nemohl rovnat a to obrovské množství poníků, které potkávali v ulicích. Jistě, Canterlot byl mnohem více výstřední než Manehattan, ale alespoň se v něm necítila jako nějaký maličký hmyz.

„Už jsi skončila se zíráním, Twilight?“ zeptala se Trixie škádlivým hlasem, který již Twilight po těch několika dnech, tak důvěrně znala.

Twilight se otočila a vrátila Trixie její pobavený pohled. „Hele!“ Ty jsi možná na tyhle obrovská města zvyklá, ale já ne! Ani Canterlot nebyl tak velký a rozhodně nebyl tak přeplněný.“

Trixie se zachichotala. „No, my ale moc daleko do města nepůjdeme. Své podium si mám postavit na kraji města. Nejspíš nevěří tomu, že moje magie nezničí nějakou budovu, nebo něco takového.“ Trixie obrátila oči v sloup. „Poník by si myslel, že si získá alespoň nějakou důvěru, když tu vystupuje už po čtvrté.“

Ledový vítr ofouknul malý kopeček, na kterém stál Trixiin přívěs a obě kobylky se zatřásly zimou. Twilight se zachumlala hluboko do deky, v níž byla zabalená. „No, měly bychom si pospíšit a ubytovat se tam. Už totiž mrznu.“

Trixiin roh se rozzářil, když svou magií pohnula s přívěsem a pak se podívala na Twilight soucitným pohledem. „Jestli chceš, můžeš se schovat v přívěsu. Nebudu se zlobit. Popravdě si myslím, že bys tu ani být neměla. Ještě pořád ses úplně neuzdravila.“

Twilight se podívala na Trixie pohledem, který Trixie již velmi dobře znala. Byl to pohled, který říkal: „Vím přesně, co dělám a jestli víš, co je pro tebe dobré tak o mě nepochybuj.“ Trixie pozvedla kopýtka na znamení porážky. „Dobrá! Dobrá! Jen jsem se snažila být milá. Ale nestěžuj si, že jsem tě nevarovala, když pak nastydneš.“

Twilight vyplázla jazyk, ale zůstala zticha. Její myšlenky se vrátily k těm posledním šesti dnům, které s Trixie strávila.

Byly mnohem zajímavější než Twilight očekávala. Trixie si s ní každý den povídala a Twilight zjistila, že toho mají mnoho společného. Trixie nebyla takový knihomol jako Twilight, ale i tak byly vědy, které ji velice zajímaly. Třeba jako astronomie nebo psychologie. Obě dvě milovaly hudbu a strávily mnoho hodin mluvením o nejnovějších písních od Octavie nebo Vinyl Scratch. Twilight jí nejčastěji vyprávěla o své minulosti. O životě v Canterlotu, o jejím učení u Celestie a o tom jak se dostala do Ponyville. Trixie byla ohromená a dokonce to Twilight i přiznala, ale ta si stála za tím, že není nijak výjimečná. Chtěla jen, aby jí ostatní viděli jako obyčejného poníka.

Twilight strávila mnoho hodin tím, že se snažila začít znovu chodit. Uspěla, ale utrpěla množství nových odřenin z nesčetných pádů. Trixie jí chtěla pomoci, ale Twilight odmítla. Ať už to bylo, jak chtělo pošetilé, Twilight se chtěla postavit znovu na své nohy jen se svou vlastní pomocí. Uspěla, víceméně. Stále sice pokulhávala jako nějaká stará babička, ale alespoň už chodila.

Její magie byl ale úplně jiný případ. Pokaždé, když se ji pokusila použít, ji zalila strašlivá spalující bolest vycházející z místa přímo u kořene jejího rohu. Trixie ji chtěla vzít do nemocnice, ale Twilight ji nenechala. Zatím ještě ne.

Trixie zastavila svůj přívěs, což vrátilo Twilight zpět do přítomnosti. Opravdu byly na kraji města. Dokonce sem nevedly ani žádné chodníčky. Tento detail Twilight poněkud rozhořčil, ale Trixie tím nijak moc rozrušená nebyla. „Výborně!“ zvolala a zatleskala kopýtky. „Příprava by neměla trvat nějak dlouho, takže si pak můžeme jít prohlédnout město.“

Twilight se na ni úkosem podívala, překvapená tím, že není zklamaná místem, které jí město určilo pro její vystoupení. „Opravdu se změnila,“ blesklo Twilight hlavou a na tváři se jí rozzářil malý úsměv. Otočila se a bez přemýšlení seskočila z přívěsu. Při dopadu bolestivě zasténala a podlomila se pod ní kolena.

Uslyšela za sebou vyděšené zalapání po dechu. „Twilight! Jsi v pořádku?“ řekla Trixie, která k ní v okamžiku doběhla, se starostlivým výrazem ve tváři.

Twilight se pomalu postavila a bolestivě zašklebila. Chabě a roztřeseně se na Trixie usmála. „Jsem v pořádku. Jen jsem měla trochu přemýšlet, než jsem seskočila.“ Trixie ale stále s tváří plnou obav váhala. Twilight se zhluboka nadechla, aby se trochu vzpamatovala, a pak na Trixie povzbudivě pohlédla. „Opravdu mi je fajn. Tak běž a připrav si to své podium.“ Trixie ještě chvilku váhala, pak přikývla a odklusala k poslednímu přívěsu. Odpojila ho od zbývajících dvou a začala rozkládat.

Twilight obdivovala rychlost a lehkost s jakou se Trixie pustila do stavby podia. Bylo připojeno k druhému přívěsu pomocí jednoho dřevěného trámu, který měl na sobě západku, jež do něj přesně zapadala. Kola pak byla propojená pomocí podivného vynálezu ke kolům předchozího přívěsu. Podobně jako vlak. Přívěs, ke kterému bylo podium připevněno, byl stejným způsobem propojen s hlavním přívěsem, na kterém Twilight s Trixie seděly. To umožňovalo Trixie pohybovat všemi třemi přívěsy s minimálním úsilím.

Trixie šla práce rychle od kopýtka. Její pohyby byly přesné a zkušené. Když skončila, bylo pro Twilight nemožné poznat, že vůbec někdy bylo podium připojeno k nějakému přívěsu. Na všech čtyřech stranách spustila dolů dřevěné postranice a zakryla tak kola, dávajíc tak pódiu celistvý vzhled. Zvedla dřevěné lešení na obou stranách podepřené trámy a ukrývající mechanismus pro oponu. Opona samotná byla purpurové barvy a vyrobena z jemného hedvábí. Byla dostatečně silná, aby zakryla vše, co se za ní skrývalo, ale zároveň dost lehká na to, aby lehce povlávala ve větru. Vzory a obrazy na oponě jí dávali třpytivý nadpozemský vzhled pokaždé, když se slabě zavlnila.

Naposledy prohlédla Trixie své dílo kritickým pohledem a spokojeně přikývla. Otočila se k Twilight. „Jsi připravená vidět Manehattan?“

Twilight nedočkavě přikývla, chtěla vidět vše, co může tohle město nabídnout. Trixie vyrazila směrem k městu, ale pak se podívala na Twilight a zamračila se. „Vydrž chviličku,“ řekla a zamířila zpět k hlavnímu přívěsu, „na něco jsem zapomněla.“

Vrátila se jen o chvilku později oblečená do světle purpurového kabátku, který tak krásně ladil s její srstí. Vedle ní se vznášel druhý tmavě šedý kabátek. Twilight obrátila oči v sloup. „Trixie, víš, že mi už dávno není osm, viď?“

Trixie se na Twilight podívala tím nejsladším a nejmilejším úsměvem. „Jasně, ale stejně si to na sebe oblékneš. Nehodlám tě nechat nastydnout. Obzvláště teď, když pokulháváš jako nějaký starý poník.“

Twilight se zamračila, ale nakonec souhlasila. Navenek se tvářila uraženě, ale ve skutečnosti její srdce plálo štěstím. Cítila Trixie snad to samé? Twilight se prudce oklepala a zahnala ty myšlenky do těch nejhlubších zákoutí své mysli. Nemohla na to myslet, bylo to pošetilé.

Vybraly si jednu z ulic a vydaly se po ní bok po boku do města. Twilight šla pomalým krokem a Trixie se jí přizpůsobila. „Takže, co bys chtěla vidět nejdříve?“ zeptala se Trixie a koukla na Twilight.

Twilight pokrčila rameny. „Ani nevím, kde začít. Vypadá to, že je tu toho tolik. Prostě půjdu za tebou.“

Trixie si povzdechla. „Twilight měla bys alespoň někdy myslet trochu na sebe. Já už tu byla mnohokrát a viděla jsem většinu města. Prostě si jen vyber místo, které bys chtěla navštívit, a já tě tam dovedu.“

Twilight se zarazila a přemýšlela. „No… co třeba knihovna?“

Trixie se zachichotala. „Myslela jsem si, že to řekneš. Pojď, je to tudy.“

Obě kobylky společně vyrazily. Trixie byla trochu napřed a vedla. Kráčely v družném mlčení. Twilight byla příliš fascinovaná okolím, aby udržela konverzaci. Po půlhodině dorazily před knihovnu a Trixie zaznamenala, jak se Twilight náhle zarazila. Otočila se k ní a měla co dělat, aby nepropukla v smích.

Twilight stála jako přimražená. Pusu měla doširoka rozevřenou a oči veliké jak dva talíře, ze kterých v posledních pár dnech jedla. Manehattanská Veřejná Knihovna, byla tou největší knihovnou, kterou kdy viděla. Její tři podlaží v sobě skrývala tolik knih, že by to Twilight zabavilo na celá desetiletí. Trixie měla pocit, že si všimla malé sliny, které stekla z Twilightiných úst, ale nejspíš to byl jen nějaký klam.

Nejdřív si Trixie myslela, že Twilight tak trochu přehání, ale jak minuty plynuly, začala být trochu nervózní. „Ehm… Twilight? Jsi v pořádku?“ řekla a zamávala kopýtkem před jejím zkamenělým obličejem. Twilight nijak nezareagovala.

Trixie si povzdechla a zakryla si tvář kopýtkem. Věděla, že Twilight zbožňuje knihy, ale že až takhle! Dělala to velice nerada, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy.

Její roh se rozzářil a přeskočila z něj malá elektrická jiskra a udeřila Twilight do boku. Trochu bolestivé, ale účinné.

Twilight vyskočila a bolestivě zasténala. Kolemjdoucí se na moment zastavili, podívali se na ně, ale vzhledem k tomu, že to v ulicích Manehattanu nebylo nic mimořádně podivného, tak zase pokračovali ve své chůzi.

Twilight zrudla. Jestli to bylo studem nebo hněvem nikdo nevěděl, ani Twilight. „Proč jsi to udělala?!“

„Twilight, vždyť jsi slintala,“ odpověděla jí Trixie suše, otočila se a zamířila ke knihovně.

Twilight si sáhla do koutku úst a její ruměnec se ještě více prohloubil. Místo odpovědi se raději vydala, jak nejrychleji dovedla za Trixie po schodech do knihovny. Trixie na ni již vevnitř čekala.

Knihovna byla zevnitř ještě velkolepější. Stěny byly vyloženy deskami z temného ebenového dřeva a podlaha byla pokryta měkkým červeným kobercem. Celá knihovna byla navržena jako veliký kruh s knihami lemujícími jeho stěny kolem dokola. Pouze přízemí bylo plné tradičních obdélníkových polic, zatímco zbylá dvě podlaží měla své středy otevřené. Twilight by pištěla radostí, kdyby nebyla v knihovně.

Trixie chviličku zvědavě sledovala Twilightinu tvář, ale pak se otočila a sama si knihovnu prohlédla. „Takže Twilight, ne že se tady zapomeneš. Vím, že miluješ knihovny, ale už je celkem pozdě a já mám zítra představení, rozumíš?“ řekla Trixie a podívala se na Twilight, aby zkontrolovala, jestli ji slyšela. Místo, kde však Twilight před chvílí ještě stála, teď bylo úplně prázdné. Trixie si znovu zakryla obličej kopýtkem. Dnes rozhodně zbytek města neuvidí.

Trixie přemýšlela nad tím, že se za Twilight vydá, ale brzy si uvědomila, že by to bylo zbytečné. I když zchromlá, dokázala se Twilight pohybovat knihovnou daleko rychleji než by ona sama, kdy zvládla. Místo toho se Trixie usadila u nejbližšího stolu a jen tak odpočívala. Twilight se určitě brzy objeví. Alespoň v to doufala.

O dvě hodiny později byla Trixie v polospánku. Ještě nespala, ale ani nebyla tak úplně vzhůru. Její mysl byla plná triků, které bude předvádět zítra večer na svém představení, a nadšených výrazů publika a jejich výkřiků plných překvapení. Představení bylo Trixiiným životem a milovala ho každičkým kouskem svého těla.

Obrazy se náhle rozplynuly, když s ní někdo zatřásl. Otevřela oči a spatřila velice provinile se tvářící Twilight Sparkle. Ta purpurová kobylka se jí dokonce bála podívat do očí.

„Já… já se omlouvám, Trixie. Nechtěla jsem se nechat tak… pohltit,“ řekla Twilight a nervózně přešlapovala na svých kopýtkách. Styděla se za to, že svou lásku tu nechala tak dlouho čekat.

Trixie zamrkala a protáhla si své ztuhlé údy končetiny, až to zapraskalo. Líně se usmála, stále ještě trochu v polospánku. „To je v pořádku, Twilight. Tenhle večer byl stejně jen pro tebe.“

Twilight konečně našla dost odvahy, aby se podívala do Trixiiných očí. K jejímu překvapení v nich nebyl ani náznak rozmrzelosti, kterou očekávala. „Já… když myslíš. Půjdeme už?“

Trixie přikývla. „Pokud půjdeš ty, tak půjdu i já. Kolik je vlastně hodin? Chtěla bych jít dnes spát brzy, přeci jen mám zítra to své představení.“

Twilight se rozhlédla po nějakých hodinách. Jedny visely hned nad stolem. „Je půl deváté. Pokud si pospíšíme, tak můžeme být v přívěsu za polovinu času, který nás to stálo, než jsme došly sem.“

Twilight měla pocit, že v Trixiiných očích zahlédla záblesk soucitu, ale pokud tomu tak skutečně bylo, tak byl okamžitě pryč. Trixie přikývla a obě dvě opustily knihovnu a zamířily k místu, které nazývaly domovem.

Twilight byla nesmírně unavená. To ohromné množství vědění ukrytého v knihovně jí vlilo do žil trochu energie, ale teď, když byla venku, ji všechna ta energie náhle opustila. Její svaly byly unavené a bolavé. Bylo jí jasné, že to přehnala.

Její vyčerpání, bylo tak veliké, že nebyla ani schopná jít přímo. Čas od času se přistihla, jak se opírá o Trixie. Zpočátku byla schopná se vzpamatovat včas a neopírat se o tu kobylku, kterou milovala, příliš velikou vahou, ale bylo to stále těžší a těžší. Když už si myslela, že to nevydrží, Trixie se o ni opřela sama. Ani nic neřekla. Twilight se začervenala, vděčná za její oporu.

Cesta zpět do přívěsu jim trvala mnohem déle než předtím, ale Twilight si toho ani nevšimla. Když k němu konečně dorazily, byla již skoro náměsíčná. Pouze Trixie byla to, co ji dělilo od tvrdého pádu na zem. Trixie něžně položila Twilight na postel s drobným úsměvem ve tváři. Zanedlouho se k ní připojila. Obě byly nesmírně unavené a zítra na Trixie čekala její šou.

 

• • •

 

Twilight se probudila a zjistila, že je zpět v Trixiině posteli. Nepamatovala si, jak se sem dostala, ale to ji ani nijak nepřekvapovalo. V poslední době se jí to stávalo často. Pamatovala si ale na knihovnu a na to jak Trixie nechala dlouho čekat. Stále kvůli tomu cítila výčitky svědomí. Pak si uvědomila, že objímá něco velmi teplého a krásně měkkého.

Twilight ztuhla. Okamžitě jí bylo jasné, co nebo koho drží, akorát si to nechtěla připustit. Otevřela oči a její obavy se potvrdily. Trixie spala stulená v jejím náručí. Twilight se cítila poněkud rozpolceně. Na jednu stranu, to že držela Trixie v náručí, byl sen, po kterém toužila celou dobu svého putování, ale na druhou stranu to nebylo správné takhle ji držet, obzvláště když spala, a navíc kdyby se probudila, tak by se Twilight cítila velmi trapně. S tichým lítostivým povzdechem ji pomalu pustila. Trixie se ani nepohnula.

S úlevou Twilight pomalu vstala. Její nohy ji nepříjemně bolely a mohla sotva chodit, ale den od dne to bylo jednodušší. Pokusila se vylevitovat knížku, kterou včera nejspíš zapomněla na zemi, když odcházely. Okamžitě ji zalila spalující bolest. Rozzlobeně si setřela slzy. Proč nemohla kouzlit?! Proč?! Cítila se tak bezmocná.

Před měsícem si Twilight myslela, že bez magie není ani schopna žít. Teď k tomu byla donucena. Snažila se uklidnit tím, že to koneckonců nebyla ta nejhorší věc, co se jí mohla stát. Mohla být i mrtvá. Twilight se ušklíbla, když její slzy začaly usychat. Pokud by byla mrtvá, nikdy by se nesetkala s Trixie. To nechtěla… nemohla dopustit.

Trixie o nějakou chvilku probudila vůně borůvek. Usmála se, její oči stále zavřené. Borůvky byly její oblíbené a pouze jediný poník na světě je mohl v tuhle chvíli připravovat. Otevřela oči a chvilku pozorovala Twilight jak se zarazila, nahlédla do kuchařky a pak udělala vše, co se dočetla. „Víš, že mi nemusíš připravovat snídani, viď?“ řekla s ospalým humorem v hlase.

Twilight poskočila. „Trixie! Neměla ses přeci probudit dřív, než to bylo všechno nachystané!“ Pak se nadechla a usmála se. „A ano, dělám. Ty jsi mi snídani připravovala každé ráno, co jsme spolu, takže to nejmenší, co pro tebe mohu udělat já je, že ti ji taky jednou připravím, když tě čeká tak náročné představení.“

Trixie chtěla něco namítnout, ale zarazila se. Nějaký šestý smysl jí napověděl, že si to Twilight skutečně moc přála. A stejně si nemohla na nic stěžovat. A tak zůstala zticha a usmála se.

Twilight pečlivě do posledního písmenka postupovala podle receptu, odhodlaná udělat ty nejlepší palačinky, kterých byla schopná. Když byly hotové, odnesla je k Trixie a prostřela jí na posteli. Nervózně vyčkávala dokud Trixie neochutná.

„Hmm… ty jsou opravdu výborné, Twilight!“ zastavila se Trixie na chvilku, aby Twilight pochválila a pak se do nich pustila. Byla hladová.

Twilight si oddychla. Měla hrozný strach z toho, že neumí moc vařit a že pak ty palačinky nebudou Trixie chutnat. Byla ráda, že se tak nestalo. Sama si nabrala dvě palačinky na talíř, vlezla si do postele a i ona se pustila do jídla.

Když skončily se snídaní, pustila se Trixie do prvních příprav. Její představení sice bylo až za několik hodin, ale z vlastních zkušeností věděla, že včasná příprava zabrání mnoha případným potížím. Twilight se jí snažila pomáhat, jak nejlépe dovedla.

Nakonec ani pro jednu z kobylek už nezbyla žádná práce. Všechno bylo tak dokonale připravené, jak to jen šlo, a tak jen odpočívaly a povídaly si spolu, nebo si četly anebo si jen tak užívaly ticha a klidu.

Ale jak hodiny plynuly, začala Trixie přecházet sem a tam a něco si pro sebe mumlala. Nejméně čtyřikrát již prošla svůj duševní soupis všeho, co bylo třeba udělat, a kontrolovala, zdali na něco nezapomněla. Twilight si toho všimla a neodolala tomu, aby ji trochu poškádlila. „Nemohu uvěřit tomu,“ začala, „že Velká a Mocná Trixie je nervózní. Ani ve snu by mě to nenapadlo.“

Trixie se zarazila vprostřed kroku s nepřítomným výrazem ve tváři. „Nejsem nervózní, Twilight Sparkle. Jen se ujišťuji, že všechno jde podle plánu.“ A pak pokračovala ve svém přecházení ještě rychleji než předtím.

Twilight strávila s Trixie už spoustu času na to, aby poznala, že to není pravda. Přišla k ní a položila jí kopýtko na rameno, čímž ji zastavila. A pak něžně řekla: „Trixie, jsi ten nejlepší šouponík, kterého znám. Všechno jsi prošla už nejméně desetkrát. Uvidíš, že všechno bude fajn. Tvé představení bude mít určitě opravdu veliký úspěch. Slibuji.“

Trixie si povzdechla a posadila se na podlahu. „Já vím, Twilight. Máš pravdu, ale nemohu se zbavit pocitu, že se něco špatného stane. Prostě cítím, že zkazím nějaký trik, nebo řeknu nějakou hloupost. A-asi mám tak trochu strach.“

Twilight se ušklíbla a zablesklo se jí v očích. „No, tak ještě, že tu jsem i já. Přeci bys nikdy nedopustila, abych viděla, jak něco zkazíš, viď? Víš, že bych na to nikdy nezapomněla.“

Trixie přimhouřila oči. Poznala výzvu, když ji slyšela. „Platí, Twilight Sparkle. Předvedu tu nejlepší šou jakou jsi kdy viděla.“

Twilight se usmála, věděla, že to bude fungovat. Trixie nikdy nedokázala odolat výzvám. Co, ale nečekala, bylo to, co jí Trixie řekla pak. „Díky, Twilight. Moc jsi mi pomohla. Jsi skvělá kamarádka. Ta nejlepší.“

Ta slova zasáhla Twilight hluboko do srdce. Učinila ji nesmírně šťastnou, ale zároveň jí hrozně ublížila. Cítila horkost slz, které se už sbíhaly do koutků jejích očí, a raději rychle odběhla na toaletu. Na jednu stranu ji Trixie považovala za svou nejlepší kamarádku, ale na druhou stranu ji považovala pouze za svou nejlepší kamarádku. A nic víc. Několik minut plakala, ale pak si řekla „Dost!“. Opláchla si obličej, setřela slzy a zamířila zpátky do hlavního přívěsu, kde si s Trixie povídaly až do začátku představení.

 

• • •

 

Twilight měla to štěstí, že byla včele toho mohutného davu. Jak se zdálo, Trixiina představení byla v Manehattanu velmi oblíbená. Celé prostranství bylo nacpané až k prasknutí. Někdo dokonce rozestavěl v zadní části tribuny, aby i ti nešťastníci, kteří dorazili pozdě, mohli představení sledovat. Cítila napětí, které z davu sálalo, a naslouchala té tlačenici. Byla opravdu ráda, že je v první řadě, pryč od těch na sebe vzájemně namačkaných těl. A navíc odsud bude krásně vidět na celé představení.

A pak to začalo. Světla pomalu pohasla a jeviště se zahalilo do slabě světélkujícího kouře, který ho trochu osvítil a ponořil do atmosféry plné tajemna. Jasný purpurový záblesk oslnil publikum, a když se všichni podívali zpět, stála tam před nimi Trixie, oblečená do svého klobouku a pláště, s hlavou skloněnou. Nepohnula ani jediným svalem a přesto se celým okolím rozlehl její hlas tak hlasitě, že až budil dojem, že zboří celý svět.

„Vítejte, kobylky a hřebci!“ Sešli jste se zde dnes večer z jediného důvodu. A tím je: Úžas!“ Dav zaburácel na znamení souhlasu, ale byl přerušen tím, jak Trixie pokračovala. „Sledujte tedy v úžasu a obdivu jak já jedinečná Velká a Mocná Trixie, ošálím vaše smysly a dovedu je do světa, kde neplatí žádné zákony! Vítejte ve světě Magie!“ Dav znovu zaburácel a zcela Twilight ohlušil. Skoro si toho ani nevšimla, byla zcela tím představením uchvácená.

Náhle se na okraji kouře objevila maličká jiskřička a zapálila ho. Oheň hořel velmi rychle a hladově se blížil k Trixie. Když se přiblížil, začal měnit barvy z karmínově červené do mysticky fialové, a když už si dav myslel, že ji zcela pohltí, vyčarovala Trixie kolem sebe magickou bublinu, která plameny uhasila a proměnila je v malé jiskřivé a éterické motýlky. Dav jen vzdychl údivem. Twilight by se přidala, kdyby v ten moment neztratila řeč. Bylo to překrásné.

Trixie se vznesla do vzduchu a shlédla dolů na dav pod sebou. Její oči svítily jasnou ledově modrou září. Pomalu zvedla kopýtka, a když byla přesně kolmo k jejímu tělu, otevřela ústa a vydechla z nich čistý sníh. Rozprostřel se nad publikem, příliš vysoko, aby se ho mohli dotknout, a pak najednou všechen spadl. Někteří poníci vykřikli, ale když se vločky dotkly jejich hlav, tak zmizely. Byla to iluze toho nejvyššího kalibru a naprosto bezchybně provedená. Twilight od Trixie nedokázala odtrhnout oči.

Trixie se snesla dolů a vznášela se necelou stopu nad jevištěm. Stočila se do klubíčka a jen tak vyčkávala. Když se z davu ozvalo první nespokojené mumlání, prudce se roztáhla a uvolnila obrovskou kouli magie, do celého okolí. Její ohnivá záře ozářila temnou noční oblohu a zakryla tak i samotné hvězdy. Jak se koule rozšiřovala, tak každý poník, kterého se dotkla, se rozzářil. Nikdo z poníků neměl stejnou barvu jako ostatní a z davu se ozvalo tisíce kratičkých rozhovorů, jak rodiny a přátelé debatovali o tom, jakou barvu měli. Twilight se rozzářila oslnivou modrou září a budila tak dojem, že je tvořená pouhým světlem. Mnoho poníku kolem ní si muselo zakrýt oči, aby je to světlo neoslepilo.

Jak čekala na diváky, než pomalu utichnou, snesla se Trixie dolů na podium. Všechny barvy náhle zmizely a svět se vrátil do normálu. Zavřela oči a začala si tiše pobroukávat. Zpočátku to byl jen tichounký hlásek ztrácející se v hluku davu, ale již brzy byl dost silný na to, aby přehlušil i toho nejhlasitějšího poníka. Opona za Trixie se začala lehce třepotat, i když nefoukal žádný vítr, a náhle se hvězdy a další tvary, které oponu zdobily, daly do pohybu a začaly se prohánět mezi diváky, zanechávajíc za sebou zlatavé a stříbrné stopy. Twilight byl jediný poník, který je nesledoval a pouze pozoroval Trixie. A právě v tu chvíli si všimla, že je něco špatně.

Zaslechla podivný skřípající zvuk, o kterém si nejprve myslela, že vyšel od Trixie a že byl součástí toho pobrukování, které probudilo obrazce, ale pak si uvědomila, že to bylo něco jiného. Znělo to jako skřípání dřeva. Twilight se podívala nad Trixie a přísahala by, že viděla, jak se trám nad Trixie pohnul. Na okamžik si myslela, že je to součást Trixiina představení, ale tu myšlenku brzy zamítla. I když Trixie byla skutečně úžasná, tak mocná určitě nebyla. Dokázala ovládat jen jednu iluzi v daný čas, nehledě na to jak byly úžasné.

Twilight byla tak soustředěná na ten trám, že když se to stalo, její tělo zareagovalo zcela instinktivně. Trám se utrhl. Stovky liber náhle hrozily, že Trixie rozdrtí pod svou strašlivou vahou. Twilightin roh se rozzářil tak jasnou září, že zcela zakryla i Trixiiny iluze. Spalující bolest se jí do hlavy zabodla jako nůž, ale ona se nezastavila. Kdyby ano, tak by Trixie zemřela.

Slyšela sebe samu křičet její jméno, ačkoliv byla plně zaměstnaná tím, že držela ty trámy. Ucítila, jak jí od kořene rohu stéká dolů po tváři nějaká tekutina. Teprve až ve chvíli, kdy se dostala k jejím ústům a ona ochutnala její železitou příchuť, poznala, co to je.

Krev.

Twilight měla pocit jako by samotné Celestiino slunce spalovalo její roh. Bolest, kterou prožívala, byla ta nejhorší, kterou poznala. Zhroutila se na kolena a cítila, jak jí po tváři stéká směs krve a slz. Musela udržet to kouzlo! Znovu vykřikla její jméno, ale ani netušila, jestli ji někdo vůbec slyší. Její oči byly pevně zavřené.

Bojovala s bolestí a temnotou, která s ní přišla až do samotného konce. Musela ten trám udržet, jinak by Trixie zemřela. Ucítila, jak se svalila na bok a její hlava udeřila o zem. Musela udržet to kouzlo! Bolest se přesunula z rohu do celého těla. Cítila se jako by ji upalovali za živa. Musela udržet to kouzlo! Teprve až když ji temnota zadusila a stáhla do bezvědomí, tak se kouzlo uvolnilo. I tak ale slyšela sama sebe, jak ještě volá Trixiino jméno. Naposledy.

 

Pokračování