Kapitola jedenáctá

Twilight se náhle probudila. Celá zpocená a vyděšená volala Trixiino jméno. Prolétla horečnatě pohledem po místnosti a snažila se vzpomenout, kde to vlastně je. Pomalu začala okolí poznávat, trochu se uvolnila a uvědomila si, že někdo na ni mluví starostlivým hlasem a pevně ji objímá.

„Twilight! Jsem tu s tebou, pšt… všechno bude v pořádku, byl to jen zlý sen,“ uklidňovala ji Trixie vystrašeným a ustaraným hlasem. Trixie za celou noc ani oka nezamhouřila. Byla totiž až příliš znepokojená tou novinou, kterou se dozvěděla o Twilightině stavu. Naštěstí našla Trixie trochu klidu v tom, jak pozorovala svou lásku odpočívat. Byla tak roztomilá, když něco ze spaní zamumlala anebo se k ní přitulila. Není potřeba zmiňovat, že ten okamžik, kdy se ze spícího andílka proměnila ve vystrašenou kobylku volající její jméno, ji značně vyděsil.

Twilight se jí vrhla kolem krku a pevně ji objala. Slzy úlevy jí stékaly po tváři. „Bylo to strašné, Trixie! Zdálo se mi o tom, že jsme se honili skrz Svobodný les a… a ty jsi spadla ze srázu a jen jsi tam tak visela a křičela o pomoc a pak… a pak…“ zavzlykala Twilight a otřásla se. „Bylo to tak skutečné. Myslela jsem, že jsem tě doopravdy ztratila.“

Trixie se usmála a pohladila konejšivě Twilight po hřívě. Ačkoliv ji Twilightina noční můra velmi trápila, musela uznat, že způsob jakým se o ni strachovala, je celkem roztomilý. „To bude dobré, Twilight. Jsem v pořádku a rozhodně se nikam nechystám.“

Twilight si oddychla a cítila, že čím více se nořila do Trixiina objetí, tím byla stále klidnější a klidnější. Cítila, jak jí byl z ramen sejmut nějaký těžký kámen. „To jsem moc ráda,“ odpověděla prostě a něžně Trixie čumáčkovala. Bylo jí s Trixie tak dobře. Položila si hlavu na její hrudník a naslouchala tlukotu jejího srdce.

Zůstaly tak spolu po nějakou dobu a jen si tak užívaly vzájemné přítomnosti. Když už si Trixie byla jistá, že se Twilight uklidnila, podívala se na hodiny nade dveřmi ozářené pozvolna pohasínajícím svitem Lunina měsíce. Bylo na nich šest hodin ráno. „Twilight,“ začala tiše „nechceš jít na balkón podívat se na východ slunce?“

Twilight už byla opět téměř v polospánku. „Mmm… hmm?“ zamumlala. „Jasně, to je dobrý nápad.“ Ani si však nebyla jistá tím, s čím souhlasí, ale věděla, že to znamená, že si budou s Trixie nablízku a to bylo to jediné po čem Twilight toužila.

Usmívajíc se nad neuvěřitelnou roztomilostí tě ospalé kobylky jí Trixie pomohla z nemocniční postele a sebrala dvě silné deky, neboť měla pocit, že bude na balkónu nejspíše mrznout.

Opřely se o sebe a zamířily napříč prázdnými chodbami. Malá fosforeskující světélka umístěná na obou stranách chodby zajišťovala, aby ani jedna z kobylek neklopýtla. Když dorazily ke skleněným dveřím, zabalila je sebe i Twilight do dek a s pomocí magie otevřela dveře. Poryv ledového vzduchu způsobil, že se Trixie zatřásla, ale Twilight si toho nejspíš ani nevšimla. Přitáhla stejné křeslo, které spolu sdílely již včera, trochu ho kouzlem zahřála a otočila k východu.

Zabaleny v kukle z dek se k sobě Twilight a Trixie pevně přitiskly, aby se tak vzájemně zahřívaly. Trixie si všimla, že Twilightina mysl opět odplouvá do spánku a něžně ji probudila, aby nezmeškala východ Slunce. „Twilight, zlatíčko, snaž se zůstat vzhůru. Nechci, abys o to přišla.“

Chvíli se nic nedělo a Trixie se už, už chystala ji znova probudit, když Twilight vydala zvuk, který byl směsicí povzdechu, zanaříkání a zasténání. Široce zazívala a její hlas byl těžký a ospalý. „Hmm… dobrá Trixie… zkusím to,“ zamumlala, „ale jen protože tě miluji.“

Trixie jen stěží pozdržela zachichotání a políbila Twilight na čelo. „Také tě miluji, Twilight, i když se občas chováš jako ztřeštěná kobylka.“

„Hej!“ zaprotestovala Twilight a podívala se Trixie do očí. „Nejsem ztřeštěná!“

Tentokráte se už Trixie neudržela a zachichotala se. „Samozřejmě, že nejsi, kdo by něco takového o tobě mohl tvrdit?“ bránila se.

Twilight se zatvářila, jako že chce něco odpovědět, ale na poslední chvilku si to rozmyslela a místo toho se naklonila dopředu a Trixie vášnivě políbila. Zprvu byla Trixie překvapená, ale brzy se vzpamatovala, polibek opětovala a objala láskyplně Twilight kolem krku.

Po chvíli, která se zdála věčností, polibek skončil a Twilight zalapala po dechu. Její plíce doslova hořely nedostatkem vzduchu. Stále ještě těžce oddechujíc si položila hlavu na Trixiinu hruď a vychutnávala si odeznívající pocity způsobené oním polibkem. „Trixie?“ zeptala se tiše.

„Copak?“ odpověděla Trixie, stejně tak potichu. I ona ztěžka oddechovala a její tváře byly sytě červené.

„Když mi odsud dovolí odejít…“ začala Twilight trochu nerozhodně, „vydáš se se mnou do Ponyville a zůstaneš tam se mnou? Navždy?“ Její hlas zůstával co možná nejklidnější. Nechtěla totiž odhalit Trixie jak moc pro ni ta otázka a hlavně odpověď znamená.

Trixie, ale nebylo tak lehké oklamat. „Twilight,“ řekla a opatrně přinutila tu purpurovou kobylku, aby se jí podívala do očí, „již dávno jsem se rozhodla, že s tebou odejdu do Ponyville a zůstanu tam s tebou. Vždyť už si ani neumím představit, že bych musela žít bez tebe. Takže… pokud si to skutečně přeješ, tak zůstanu s tebou, ať se stane cokoliv.“

Twilight zavřela oči snažíc se zadržet slzy štěstí, které hrozily, že už, už vytrysknou. Ta slova byla tím, co si tak moc přála slyšet již od chvíle, kdy se vydala hledat Trixie, a vzbudila v ní pocit, který ani nedokázala pojmenovat. Ta slova vynesla její duši do závratných výšin a naplnila ji štěstím a spokojeností. Vrhla se Trixie kolem krku a pevně ji objala. „Děkuji ti,“ zašeptala něžně Trixie do ouška, „právě jsi ze mě udělala toho nejšťastnějšího jednorožce v celé Equestrii.“

Trixie se tiše zasmála a objetí opětovala. „Ne neudělala, ty hlupáčku!“ zaprotestovala, čímž způsobila, že se na ní Twilight tázavě podívala a odtáhla se. „Já jsem ten nejšťastnější jednorožec v celé Equestrii!“

Twilight se chvíli na Trixie upřeně dívala a pak se na ní uličnicky ušklíbla a zase se k ní přitulila. „A co kdybychom byly raději tím nejšťastnějším párem v celé Equestrii?“

Trixie něžně Twilight políbila. „To zní opravdu moc krásně, Twilight.“

Znovu se ty dvě políbily a přesně v ten okamžik se Celestiino slunce vyhouplo nad obzor a rozvilo své paprsky přinášející naději a krásu po celé Equestrii a také po tom páru dvou kobylek, které však právě ani okolní svět nevnímaly.

 

• • •

 

O pár hodin později byly Twilight a Trixie zpět v Twilightině nemocničním pokoji a užívaly si oběd v podobě narcisových a sedmikráskových sendvičů se sennými hranolky a vyprávěly si příběhy. Twilight byla právě někde vprostřed příběhu o Fluttershy a jejím Pohledu. „No, většinou je opravdu velmi tichá a plachá, ale pokud se některý z jejích přátel ocitne v nebezpečí, neváhá a udělá pro ně cokoliv. Jednou jsme musely zastavit draka, který se nedaleko Ponyville uvelebil ke spánku a jeho kouř tak zaplnil celé okolí, že nebylo téměř možné dýchat. Všechny jsme se ho snažily zastavit, ale nic nefungovalo. Místo toho nás srazil na skálu odhodlaný nás sežrat, když se z ničeho nic objevila Fluttershy, podívala se na něj tím svým Pohledem a vysvětlila mu, že nikdo jejím kamarádkám ubližovat nebude. Bylo to opravdu děsivé a drak téměř okamžitě odletěl.“

Trixie spolkla poslední kousek svého sendviče a zavrtěla hlavou. „Páni, máš opravdu zajímavé přátele, Twilight. Opravdu zahnala draka jen svým pohledem?“

Twilight přikývla. „No ano. Jindy zas se v okolí objevil kurolišek, který…“ Zaklepání na dveře ji přerušilo „Um… vstupte,“ zavolala zmateně. Ještě nikdo na dveře předtím nezaklepal, tak proč by s tím začínali zrovna teď?

Dovnitř vstoupil doktor a rozhlédl se po pokoji. Když spatřil Twilight pozvedl překvapeně obočí. „Zdravím, slečno Sparkle. Jakpak se dnes cítíte?“

Twilight pokrčila rameny. „Stejně dobře jako každý jiný den. Už se ale nemůžu dočkat, až budu moct vyrazit domů. Netušíte, kdy by to mohlo asi tak být?“

Doktor se na Twilight roztržitě usmál. „Takhle z kopýtka to nevím, ale podívám se dnes na vaše grafy, a pokud budou v pořádku, měla byste být schopná odejít již brzy.“ Pak se otočil k Trixie a zamračil se. „Slečno Trixie, můžeme si chvilku promluvit?“

Trixie se na doktora upřeně zadívala. Pak mrkla na Twilight, která jen pokrčila rameny. Trixie si povzdechla a pohladila Twilight kopýtkem. „Hned budu zpátky, dobrá?“ Twilight přikývla na znamení souhlasu a ukousla si ze sendviče.

Doktor pokynul hlavou a spolu s Trixie vyšli na chodbu, kde se na moment zarazil a počkal, až se dveře za nimi úplně zavřou. Trixie se už chystala promluvit, aby zjistila, co se děje, ale doktor ji gestem umlčel a zavedl ji do nedaleké odpočívárny. Opět se ujistil, že se za nimi dveře pevně zavřely a pak promluvil: „Dobrá, takže teď, když nás nikdo cizí neuslyší, bych se rád zeptal jak Twilight přijala tu zprávu. Podle toho, co jsem viděl, tak celkem dobře. Musíte být pro ni mnohem důležitější, než jsem si myslel, když se díky Vám cítí lépe i vtom pro ni… mimořádném stavu.“

Trixie naslouchala doktorovi s narůstajícím pocitem znepokojení, až nakonec uhnula pohledem. Doktor si toho samozřejmě všiml, přimhouřil oči a jeho hlas přešel do tónu plného podezření. „Řekla jste jí to, nebo se pletu?“

Trixie nervózně zašoupala kopýtkem po podlaze. „Ještě… ještě ne. Čekala jsem na vhodnou chvíli,“ řekla a doktor si zakryl obličej kopýtkem.

„To nemyslíte vážně?!“ začal. „Řekl jsem Vám přeci, že čím dříve se to dozví, tím lépe. Myslíte si snad, že nevím, o čem mluvím?“

Trixie se rozhořčeně zamračila. „Chcete po mně, abych zničila celý její život a zlomila srdce. To je něco, co bych nerada udělala bez rozmyslu. Miluju ji a nehodlám jí ublížit víc, než bude nutné!“

Doktor si povzdechl a unaveně si protřel oči. „Máte pravdu… omlouvám se. Ale věřte mi, že čím dříve se pacient dozví o svém stavu, tím více času má na to se s tím vyrovnat.“

Trixie se otočila a snažila se tak zakrýt svůj strach. „Twilight to zvládne… uvidíte.“

Doktorův hlas zněl náhle tiše a rezignovaně. „Vy byste to zvládla, pokud byste byla na jejím místě?“

Trixie byla ještě chvíli potichu a pak zamířila ke dveřím. „Já… já jí to povím, co nejdřív,“ řekla truchlivým hlasem a ani se nenamáhala počkat na odpověď.

Zamířila k Twilightině pokoji a cítila, jak se jí láme srdce. Netušila sice, jak přesně Twilight zareaguje, ale věděla, že jí to zničí. Když konečně dorazila ke dveřím, stekla jí po tváři osamocená slza. Právě musela zničit naděje a sny kobylky, kterou tak milovala, a ani si nebyla jistá tím, že to zvládne. Zhluboka se nadechla, obrnila své srdce a otevřela dveře.

Twilight stála u okna a pozorovala město. Zaslechla zvuk otevíraných dveří, otočila se, a když v nich spatřila Trixie, zářivě se usmála. „Slyšela jsi toho doktora, Trixie? Již brzy budu moct jít domů!“

Když Trixie spatřila ten nádherný úsměv v Twilightině tváří, málem ztratila veškerou vůli pokračovat. Jaké měla vůbec právo ničit Twilightino štěstí?

„Trixie?“ začala Twilight starostlivě. „Je všechno v pořádku? Copak je s tebou?“

Trixie se podívala do země a zatnula zuby. Doktor měl pravdu, opravdu bylo lepší jí to říct již teď a nechat ji se s tím smířit dříve než se vrátí do Ponyville. „Já… Já jsem v pořádku, Twilight,“ řekla a smutně se na ní usmála. „Mám pro tebe nějaké zprávy.“

Twilight popošla k Trixie a objala ji. Cítila, že je něco v nepořádku, ale netušila co. „Dobrá, co je to?“ zeptala se.

Trixie dovedla Twilight k posteli a ukázala jí, aby se posadila. Twilight poslechla, posadila se k Trixie, co nejblíže a přitulila se. Obě byly chvíli úplně potichu. Trixie si rovnala své myšlenky a opevňovala své odhodlání a Twilight čekala, až bude Trixie připravená.

Nakonec Trixie povzdechla. Bylo to teď anebo nikdy. „Twilight,“ začala, „víš, že tě miluji více než cokoliv na světě, že?“

Twilight se zachichotala. „Jasně, ale vsadím se, že já tě miluji přeci jen o kousíček víc.“

Trixie se neubránila a trochu se usmála. Nemohla si však dovolit nechat se rozptýlit těmito myšlenkami, bylo to až příliš důležité. „A jistě víš, že tě budu milovat až navždy, ať se stane cokoliv.“

Twilight se zamračila. „Um… samozřejmě, že vím. Trixie, copak se stalo? Jsi v pořádku? Stalo se ti něco?“ Twilightin hlas se naplnil panikou. Představa toho, že by se Trixie něco mělo stát, byla nesnesitelná.

„Twilight…“ začala Trixie a oči se jí zalily slzami. Musela se však přemoci a pokračovat. „Včera v noci, když jsi spala, sem přišel doktor. Měl výsledek toho testu, který provedli.“

Twilight setřela jednu z Trixiiných slz, které jí stékaly po tváři a něžně ji čumáčkovala. „A? Co říkal?“ zeptala se.

Teď nadešel onen okamžik pravdy. „Říkal, že… že všechna magie z tvého těla zcela zmizela. Tvá krev je stejná jako krev zemského poníka.“ Trixie se napjala, když ta slova opustila její ústa. Netušila, co má očekávat. Bude se Twilight zlobit, nebo se rozpláče?

Místo toho se zasmála. „Takže jsem teď zemský poník?“ řekla Twilight s úšklebkem. Její hlas byl plný sarkasmu. „No tak, Trixie, jestli si ze mě děláš legraci, tak to musí být alespoň uvěřitelné.“ Soucitně Trixie objala. „Byl to ale dobrý pokus. Pinkie Pie by na tebe byla pyšná.“

Další slzy stekly Trixie po tváři. Nehněvala se na Twilight, když jí neuvěřila, ale musela dosáhnout toho, aby pochopila, že se o žádnou legraci nejedná. Vážně se na Twilight zadívala a snažila se ovládnout své vzlykání.

Twilight se setkala s jejím pohledem a v okamžiku se roztřásla. „Ty… ty nežertuješ?“ zeptala se potichu.

„Ne,“ odvětila Trixie hlasem, který nebyl téměř slyšet.

Twilight se začala pohupovat sem a tam. „Ne, ne, ne, ne, ne…“ mumlala si pro sebe tiše. Vstala s postele a otočila se na Trixie. „Ne! Ty… ty lžeš! To přeci nemůže být pravda!“ Podívala se na talíř, kde ještě před chvílí byly sendviče, a soustředila se. „Zvedni se!“ zašeptala zoufale. „Prosím… zvedni se!“

Pomalu se sesunula na podlahu stále pozorujíc ten talíř. „Prosím…“ zašeptala, „zvedni se!“ Oči se jí zalily slzami a Twilight začala tiše vzlykat. Ucítila jak ji Trixie objala a ponořila se do toho objetí. „Není tam,“ řekla tichým chvějícím se hlasem. „Má magie… je… pryč.“

Twilight ucítila, jak se právě její svět rozbil na tisíce střípků. Magie pro ni byla vším. Byla celým jejím životem i jejím zvláštním nadáním. Co teď bude dělat? Slzy agónie a zoufalství stékaly na Trixiinu hruď. Nejprve zoufale naříkala, ale po chvíli byl její krk tak bolavý, že už jen tiše vzlykala. Co si o ní teď Celestia pomyslí? Twilight byla její nejlepší studentkou, ale bez magie byla ničím. Bude se o ni ještě vůbec Celestia zajímat? A co její přátelé? Nebudou si o ní myslet, že je divná? A co Trixie?

Ta myšlenka přinutila Twilight se trochu odtáhnout. Podívala se na Trixie slzícíma a zarudlýma očima. „Ne-nemyslíš si teď o mně, že jsem divná, viď? Pořád mě máš ráda?“

Trixie odhrnula Twilightinu hřívu z její tváře a soucitně se na ní podívala. „Nejsi divná, Twilight,“ zašeptala uklidňujícím tónem a znovu vtáhla Twilight do svého objetí. „A jak už jsem řekla předtím, budu tě stále milovat, ať se stane cokoliv.“

 

• • •

 

O několik hodin později, když se Twilight proplakala do spánku, ji Trixie něžně držela a sledovala, jak se její hruď zvedá a klesá. „Je mi to moc líto, Twilight,“ zašeptala. „Je mi to moc líto.“ Trixie nevěděla, jestli se někdy podaří Twilight získat svou magii zpět, ale věděla, že ani samotná Celestia jí nezabrání v tom, aby zůstala Twilight po bohu a udělala vše, co je v jejích silách, aby byla Twilight znovu šťastná.

Ať se stane cokoliv.

 

Konec