Kapitola devátá

Několik útržků rozhovoru proniklo temnotou zahalující Twilightinu mysl. Některé hlasy poznala a některé ne.

„… nemůžeme už dělat nic.“

„Pomozte jí!“

„… pouze ulevit od…“

„Ztratili jsme ji. Mohla byste, prosím…“

„Twilight… ne… prosím ne! Neumírej!“

Poslední hlas protrhl závoj temnoty. Twilight konečně něco viděla a mohla se hýbat. Co to ale slyšela? Snad nějaký pláč? Ale proč by někdo plakal a volal ji jménem? Snažila se vzpomenout si, ale nešlo to. Její myšlenky byly zahalené podivnou šedou mlhou. Twilight ale jen pokrčila rameny. Z nějakého důvodu ji to vůbec netrápilo. Místo toho se rozhlédla po okolí.

Nacházela se uprostřed nekonečného oceánu zeleně. Jasně modrá obloha se na horizontu střetávala se svěže zelenou travou. Všechno bylo ozářeno nádherným světlem, ačkoliv Celestiino slunce nebylo nikde k nalezení. Lehký vánek se toulal krajinou a tráva pod jeho něžnými doteky tančila, ale Twilight ho necítila. V dálce přímo proti ní se k nebi tyčila ohromná kamenná věž. Její šedá barva těžce kontrastovala s jinak velmi barevným okolím a Twilight věděla, že kdykoliv jindy by v ní takový pohled vzbuzoval zlověstnou předtuchu. Místo toho, ale cítila pouze klid a mír. Její kopýtka se sama od sebe dala do pohybu, přitahována k budově nějakou neznámou silou.

Sem tam měla Twilight pocit, že zaslechla nějaké hlasy, ale pokaždé, když se na ně snažila soustředit, se její mysl znovu zahalila tou mlhou. Hlasitě zazívala. Jediné co by teď chtěla, bylo si jen tak lehnout do měkoučké trávy a trochu se prospat. Její nohy se však odmítaly zastavit a nesly ji stále blíže a blíže k té podivné pochmurné budově.

Zdálo se, že čas na tomto místě nemá žádný význam. Twilight nebyla schopna určit, jestli už uplynulo pouze pár vteřin nebo dokonce několik hodin. Jedinou stálou konstantou byla ta budova. Na křídlech větru se pořád dokola vracely ty podivné hlasy bez těla. Twilight uvažovala nad tím, že za jiných okolností by ji takové hlasy přišly nepříjemné, ale teď se cítila pouze strašlivě unavená a zmatená.

Po chvíli, která se zdála okamžikem a věčností zároveň, Twilight konečně dorazila k základům oné budovy. Byla ještě větší, než si zprvu myslela. Každý šedý a větrem ošlehaný kámen, z nichž se stavba skládala, byl dvakrát tak větší než ona sama a samotná budova se zvedala do takové výšky, že Twilight ani nedohlédla jejího konce. Ve stěně nedaleko ní byly do budovy vytesány malé dveře a vedle nich, k jejímu údivu, stál na první pohled úplně obyčejný zemský poník a v klidu si žvýkal svůj kousek sena. Twilightina kopýtka ji zavedla až k němu, ale byl to právě ten zemský poník, kdo nakonec promluvil jako první. Jeho hlas byl přívětivý a uklidňující.

„Twilight Sparkle, zdá se, že sis dala pořádně na čas,“ zasmál se. „Co se stalo? Zastavila ses snad někde cestou, aby sis přičichla k sedmikráskám?“

Twilight si toho hřebce důkladně prohlížela. Jeho srst byla šedá v barvě bouřkového mraku, a jeho hříva černá jak bezměsíčná noc. Byl celkem svalnatý, ale ne nějak přehnaně a vznášela se kolem něj podivná aura moci. Nejnápadnější na něm byly jeho oči. Dvě hluboká smaragdová jezírka, která stahovala Twilight do svých hlubin. Všimla si, že nemá žádné Znaménko. Byl to hřebec, který nosil sílu své osobnosti kolem sebe jako plášť. Za normálních okolností by teď z něho byla Twilight velmi nervózní.

„Kdo jsi?“ zeptala se Twilight a popošla blíž. „A odkud znáš mé jméno?“

Znovu se ten hřebec zasmál, až i samotný vzduch kolem něj zachvěl. „Ale no tak, Twilight. Ty to nevíš? Myslel jsem, že jsi chytřejší!“

Twilight cítila, jak v ní narůstá rozhořčení, než bylo náhle nahrazeno pocitem zmatení. „Co je to se mnou?“ pomyslela si. „Omlouvám se, ale má mysl je nějaká unavená. Nemohu se soustředit.“

Hřebec přikývl. Byla to snad lítost v jeho očích? „Ach, samozřejmě. Omlouvám se. Občas zapomínám, co dokáže tohle místo s… ostatními poníky. Dovol mi tedy, abych se představil. Jsem Smrť.“

Twilight se na něj nechápavě podívala. „Smrť?… To jako ten Smrť? Ten co čeká na samém konci života?“

Smrť se pobaveně ušklíbl. „Ano, skutečně jsem to já. Strážce duší, Vůdce ztracených, Hlídač brány a Poslední soudce. Jsem to já, kdo dohlíží na toto místo,“ řekl a ukázal kolem sebe na to nekonečné moře trávy.

Twilight se snažila pochopit, ale její mysl byla stála zahalena v mlze, kterou se musela stále dokola prořezávat, jen aby ji téměř vzápětí nahradila mlha dvakrát tak hustší. Její lhostejnost se pomalu začínala měnit v zlost. Potřebovala přemýšlet! „Co… eh…. Co je tohle vlastně za místo?“

Smrť se podíval kamsi do dálky. Zdálo se, že se jeho pohled soustředí na něco daleko za obzorem. „Tohle jsou Pláně ztracených. Místo mezi životem a smrtí, kde duše bloudí, dokud nepřijmou svůj osud.“

Twilight se zamračila, až se jí na čele objevily vrásky. Její mysl pracovala o sto šest, aby se konečně prolomila přes ten mlžný závoj, který ji obestíral. „Takže… jsem… mrtvá?“

„Bingo!“ pronesl Smrť a jeho oči se zableskly, když se na Twilight znovu podíval.

Twilight udělala nevědomky krok vzad. Mrtvá? Nemohla být mrtvá! Vždyť je ještě pořád mladá! A bylo tu ještě něco. Něco, tak akorát mimo dosah jejích myšlenek, co se jí stále nedařilo pořádně uchopit. Nemohla umřít! Twilight divoce zatřásla hlavou a otočila se Smrťovi tváří v tvář, odhodlaná získat odpovědi dříve než je zase znovu zapomene. Zlost jí dávala dostatek síly, aby na chvilku zahnala tu mlhu ze své mysli. „Jak jsem zemřela? Proč nemůžu přemýšlet? A co jsou ty hlasy, které pořád slyším? Mluv!“

Smrť stál tiše a díval se Twilight do očí. Po zádech jí přeběhl mráz. Smrť se náhle již nezdál být tak přátelský. Když promluvil, byl jeho hlas tichý a hrozivý. „Bez ohledu na to jak moc se Vám zdám přátelský, slečno Sparkle, nesmíte zapomínat, kým doopravdy jsem. Nebudu tolerovat neúctu, ať už jste vystrašená a zmatená nebo ne.“ Twilight sklopila svůj pohled a udělala další vyděšený krok vzad. Náhle se okolí opět rozjasnilo a Smrť se vrátil do své předchozí klidné podoby. Jeho hlas byl opět přátelský a uklidňující.

„Je těžké si pro tebe vzpomenout, protože ještě nejsi tak úplně mrtvá. Tvá duše je uvězněná zde v zapomnění a nemůže se rozhodnout, zdali boj vzdá nebo ne. Ten závoj okolo tvé mysli, to je smrt. Smrt je totiž únikem od všech našich smrtelných starostí a problémů. A ty ostatní otázky… na ty ti bohužel nemohu odpovědět.“

Twilight se zachvěla. Teď když dostala ta mlha jméno, začala se jí bát. Nechtěla, aby si ji smrt vzala. Nechtěla zemřít. Zadívala se na vítr, který se proháněl po pláních, ale který ona sama necítila, a znovu uslyšela ty hlasy. Twilight se snažila pochopit jejich význam, ale byly příliš vzdálené a příliš tlumené. Povzdechla si a znovu si všimla té veliké kamenné budovy. Úplně na ni při setkání se Smrťem zapomněla. Byla si jistá tím, že takhle on působil i na všechny ostatní. „Co je tam uvnitř?“ zeptala se a ukázala na budovu.

Smrť otočil hlavou a podíval se přes rameno za sebe. „Má to mnoho jmen. Někteří tomu říkají Ráj. Jiní prostě Konec. A já? Já to nazývám Poslední objetí. Je to místo odpočinku všech poníků. Když jejich duše přestanou konečně bloudit po těchto pláních, přijdou sem.“ Soucitně zavrtěl hlavou. „Ani samotní mocní alicorni nedokáží odolat volání smrti, když nadejde jejich čas. Smrt si nakonec přijde pro každého.“

Twilight si věž chvíli prohlížela a pak se podívala zpátky na Smrtě. „Chystáš… chystáš se mě tam dostat násilím?“

Smrť pomalu zavrtěl hlavou a jeho smaragdové oči ani na chvilku neopustily ty Twilight. „Na rozdíl od toho, co se povídá, nejsem ten, kdo zabíjí, jsem jen pouhý průvodce. Až nadejde ten správný čas, tak do věže vstoupíš sama.“

Twilight pozorně sledovala Smrťovu tvář a hledala jakýkoliv náznak lži. „Jsou nějaké jiné možnosti?“

Smrť se znovu zahleděl do dálky na nějaký nesmírně vzdálený bod. „Je tu jen jedna možnost, a to stát se Věčným Poutníkem. Strávíš zbytek věčnosti blouděním po těchto pláních a tvá mysl bude pomalu pohlcována tou mlhou, dokud se nestaneš jen pouhopouhou prázdnou skořápkou. Jen ubohou loutkou ve spárech smrti.“

Twilight ucítila, jak se do ní zakousl chlad. Usoudila, že nebýt toho mlžného závoje, tak by cítila smutek a možná strach. Nebyla si jistá. „Není další možnost? Žádná?“

Smrť zavrtěl hlavou, ale zůstal potichu. Twilight se kousla do rtu ve snaze se soustředit. Cítila, jak se smrt stahuje k její mysli stále blíž a blíž. Chtěla ji. „C-co se stane uvnitř?“

Smrť se zachechtal. „Je to už hrozně dávno, kdy se mě nějaký poník zeptal na tuhle otázku, ale bohužel ti to nemohu říct.“

Twilight mu nevěřila. „Co? Proč ne?“

Znovu se vzduch ochladil a Smrťova tvář získala děsivý výraz. „Prostě nemohu. Jinou odpověď ti dát nedokážu. Musíš ji přijmout.“

Twilight polkla. Ten mrazivý pocit, který cítila před chvilkou, byl určitě smutek. Teď cítila strach. Smrť se zas vrátil to svého původního stavu a Twilight se rozhlédla po obloze. Je tu tak krásně. Možná by tu mohla nakonec přeci jen zůstat a stát se Věčným poutníkem.

Co? Ne! Twilight zavrtěla divoce hlavou. To za ní mluvil ten závoj smrti. Nechtěla se stát jen nějakou skořápkou. Pokud není jiná možnost, tak se věž zdála tím nejlepším řešením. Twilight si povzdechla. „Dobrá, nechci se stát jen nějakou loutkou. Dovol mi vstoupit do věže.“

Smrť popošel k Twilight blíže a zmenšil tak mezeru mezi nimi na pouhých pár kroků. „Uvědomuješ si, že pokud vstoupíš do věže, není již cesty zpět? Zemřeš. Nebudeš ani tím, čím jsi teď. Mezistavem mezi bytím a nebytím.“

Twilight znovu polkla, ale nebyla si jistá, jestli to bylo vlivem Smrťovy blízkosti anebo tím jeho prohlášením. „A-ano.“

Smrť chvilku váhal a pátral v její tváři po jakémkoliv náznaku pochybností. Nakonec přikývl. „Dobrá. Počkej chvilku a já otevřu vchod do věže.“ Přišel ke dveřím a položil na ně obě svá přední kopýtka. Pak začal zpívat hlubokým a suchým hlasem. Ten zvuk se tou mlhou, která stále halila její mysl, prořízl jako nůž máslem. Tohle byl skutečný hlas Smrtě. Hlasitost se s každičkou vteřinou zvyšovala, až si Twilight musela zakrýt uši. Píseň se nesla pláněmi a rozvibrovala všechny Twilightiny zuby. Pak náhle přestala.

Smrť položil obě svá kopýtka zpátky na zem a zhluboka si oddechl. Dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely. Otočil se k Twilight s pečlivě seskládaným výrazem, který neprozrazovala naprosto nic. Uklonil se. „Snad ti Poslední objetí přinese mír, který hledáš.“

Twilight popošla blíž a nahlédla do dveří. Čekala, že uvidí nějakou místnost, nebo něco podobného, ale místo toho viděla jen tmu. Čirou nekonečnou tmu. Udělala malý krok vpřed a cítila, jak ji k těm dveřím táhne nějaké volání. To ta temnota. Slibovala klid, únik před starostmi a štěstí. Opatrně vsunula do temnoty jedno kopýtko. Kupodivu cítila příjemné teplo. Skoro jako když si po celodenním studiu dopřála horkou koupel ve vaně. Bylo to přímo božské.

S neskrývaným výkřikem radosti se Twilight vrhla do temnoty a nechala se pohltit Zapomněním.

 

• • •

 

Twilight se vznášela v moři příjemného tepla a temnoty. Mlha byla náhle pryč, ale nemohla si vzpomenout, proč jí to připadalo jako dobrá zpráva. Nemohla si vzpomenout na nic. Byla tak… šťastná. Ne počkat, to nebylo správně. Nebyla… ničím. Nic necítila, nic si nepamatovala, prostě jen byla součástí tohoto místa.

Twilight zaslechla tiché uklidňující zašeptání: „Vítej doma. Milujeme tě.“ Uvolnila se a vznášela se na vlnách pohodlí a lásky. Bylo to překrásné. A pak přišla ta chapadla. Byla o něco černější než okolí a pomalu se k ní blížila. Twilight se nejprve zamračila a snažila se vybavit si emoci, kterou by teď měla cítit, ale ty uklidňující hlasy ji ujišťovaly, že všechno bude v pořádku. A tak se tam Twilight v klidu vznášela, dokud ji chapadla konečně nedosáhla a nezahalila do temné kukly. Všechny hlasy byly náhle přerušeny a Twilight zůstala naprosto a úplně sama.

Jedno s chapadel tenké jako vlákno nitě se náhle vynořilo z povrchu kukly přímo nad Twilightiným hrudníkem a proniklo jí do těla. Jakmile se dostalo dovnitř, začalo systematicky vymazávat vše, co Twilight odlišovalo od Zapomnění. První na řadě bylo maso a kosti. Těch tady v Zapomnění nebylo potřeba. Zde byl jedinec zároveň i vším. Pak přišla na řadu její mysl. Myšlenky a vzpomínky zde neznamenaly nic. Zapomnění mohlo brát ze zkušeností nekonečně velkého množství poníků, a tak vzpomínky jednotlivce byly vyjmuty a uchovány v samotném Zapomnění. Nakonec chapadlo zamířilo k její duši. To byla ta jediná věc, která dělila poníky od mrtvých a živých. Ta jediná věc, která musela být zničena. Chapadlo se do ní zabořilo odhodlané vykonat svou práci pro Zapomnění.

První čeho si všimlo, bylo světlo. Kde duše normálního poníka v tuhle chvíli byla již temná a uvadlá, tak Twilightina duše stále ještě zářila. Byla to sice jen malá jiskřička, ale stále to bylo velice znepokojující. Chapadlo posílilo své odhodlání a zaútočilo proti tomu světlu. A pak náhle všechno explodovalo.

Bílý očistný plamen pohltil Twilight. Zničil chapadlo a rozpustil kuklu kolem ní. Vrátil jí maso i kosti a do žil vlil novou čerstvou krev. Naplnil celou její bytost, až její tělo slabě zářilo. Když oheň dosáhl jejího mozku, Twilight zakřičela, jak její mysl náhle zaplavily tisíce a tisíce vzpomínek. Twilight viděla ve svém vnitřním zraku nějakého poníka. Věděla, že je to kobylka, i když jí nebylo jasné, jak to ví. Její azurově modrá srst ryze zářila a hříva měla ten nejkrásnější odstín bílé a stříbrné, jaký kdy Twilight viděla.

Náhle jí na mysl přišla další vzpomínka. Ta stejná kobylka stála nad ní se starostlivým výrazem ve tváři. Twilight spala, ale přesto ji slyšela, i když si na to vzpomněla až teď. „Vím, koho doopravdy miluješ, Twilight Sparkle a slibuji, že počkám, až mi to sama povíš.“

Další vzpomínka. Twilight a ta azurová kobylka spolu kráčely ulicí opřené o sebe. Twilight již napůl usínala, ale ta druhá kobylka vypadala šťastně a spokojeně. Úsměv na její tváři byl výrazem čiré radosti.

Twilight byla zaplavena tisícem dalších podobných vzpomínek a její mysl vykřikla tu jedinou otázku, na které záleželo. „Kdo je to!?“ A nějaká neznámá síla odpověděla: „Trixie.“

Trixie. Náhle se Twilight všechno vybavilo. Pamatovala si, jak se vydala na cestu, jak potkala Ellie a Hearthlyho, jak bojovala s vlky a jak se pak o ni Trixie starala. Vzpomněla si, jak pak spolu cestovaly a povídaly si o všem možném. Vzpomněla si, jak skončila na Pláních Ztracených. A hlavně si vzpomněla, proč nesmí umřít. Milovala Trixie nadevše a ani smrt jí nezabrání v tom se za ní vrátit.

Twilight otevřela oči. Stále byla obklopena tou temnotou, která znamenala smrt, ale oheň, který teď hořel v jejích žilách, vytvořil kolem ní ochranný štít. Obrovská temná chapadla na něj zuřivě útočila a snažila se ho prolomit a roztrhat na kousíčky toho poníka, který se jim opovážil postavit. Nikdo ještě neodmítl vstoupit do Zapomnění.

Chapadla zuřivě bušila a bušila, ale bez úspěchu. Smrt nedokázala porazit čistou lásku. Temnota zavyla a ten zvuk se zaryl Twilight hluboko do mysli a přinutil ji zakřičet bolestí. Její soustředění na moment polevilo a temnota toho využila. Prorazila její oslabenou ochranu a omotala se kolem Twilight. Nemohla se hýbat a ani dýchat. Snažila se bojovat, ale bylo to marné. Teď ale nemohla selhat. Musela se vrátit k Trixie. Prostě musela.

Nová temnota se objevila na okraji jejího zorného pole. Jak ji od té ostatní temnoty rozeznala, netušila, ale věděla, že pomalu ztrácí vědomí. Už nikdy Trixie neuvidí!

A pak náhle byla volná a letěla vpřed neuvěřitelnou rychlostí. Temnota se změnila v oslepující světlo a ohromné zahřmění narušilo ticho okolního světa. Twilight byla zpátky na Pláních Ztracených.

Twilight ležela v té měkké trávě snad celou věčnost. Její mysl byla osvobozená od toho závoje, který ji předtím zahalil a cítila na svém boku vítr a v nozdrách čerstvou vůni trávy. Konečně si zas na Trixie pamatovala. Zůstala by tam ležet snad navždy, kdyby ji nevyrušil nějaký hlas.

„Za celou tu dobu, co jsem Smrtěm, se ještě nikdy nestalo, aby věž někoho odmítla. Nevím cos udělala, Twilight Sparkle, ale zcela evidentně ještě nenadešel tvůj čas.“

Twilight se postavila na svých nejistých nohách a podívala se na Smrtě, který stál nějakých deset stop od ní a pozoroval ji s výrazem neskrývaného údivu. Samou radostí se usmála. „Takže… to znamená, že mohu jít domů?“

Smrť se na Twilight podíval výrazem, který mohl být popsán jedině jako obdivný. „Myslím, že ano.“ Náhle ale jeho hlas potemněl. „Měla bys ale vědět, že když zemřeš, a pak se zas vrátíš zpět, tak neodejdeš nepoznamenána. Až se vrátíš do světa živých, zjistíš, že jsi něco ztratila. Nevím, co to bude, ale věř, že to bude něco pro tebe velmi cenného.“

Twilight se znovu usmála. „Ve světě živých je jen jediná věc, na které mi doopravdy záleží a já Trixie ztratit nehodlám. Pokud budu muset, tak ji sem třeba přivedu se mnou.“

Smrť se rozesmál hlubokým hlasem. „Tak to bych velice rád viděl na vlastní oči. Poník, který unikne spárům smrti, jen proto, aby sem pak přivedl, i toho koho miluje? Pokud by se to stalo, tak pak bych věděl, že jsem viděl už skutečně všechno. Žij blaze Twilight a nezapomeň, že tak jako tak se jednoho dne setkáme znovu. Nikdo smrti nakonec neunikne.“

Twilight přikývla. „Vrátím se, až budu připravená.“ Náhle se její tvář zkřivila agónií. Nesmírná bolest zahalila celé její tělo. „Co… Co se to děje?!“ zakřičela skrze zatnuté zuby. Ani samotná smrt nebyla tak strašlivě bolestivá.

Smrť se na ni podíval se špetkou sympatie v jeho očích. „Vrátit se zpět mezi živé se neobejde bez bolesti, Twilight. Je to strašlivá bolest, ale brzy se to zlepší.“ Pak se usmál. „Stojí to ale za to. Konec konců říká se přeci, že život stojí za to žít.“

Twilight znovu zakřičela. Tohle bylo na ní moc. Dokonce ani neznala pocit, ke kterému by to přirovnala. Pak ale bolest začala ustupovat a Twilight se pozvolna vytrácela. Poslední, co slyšela, byl Smrť, který se smál svým suchým hlasem.

 

• • •

 

Twilight otevřela oči, ale ihned je zas okamžitě zavřela a tiše zasténala bolestí. Světlo bylo až příliš jasné. Znovu je zas opatrně otevřela a několik bolestivých minut vyčkávala, než se přizpůsobí.

První čeho si všimla, byl bíle omítnutý strop. Oranžové paprsky Celestiina slunce na něm vykreslovaly dlouhé tenké čáry. Twilight se chystala zvednout, ale nejprve raději zkontrolovala své tělo. Nezdálo se, že by ji něco bolelo, ale stejně tak bylo pro ni téměř nemožné se pohnout. Zkusila zvednout své levé přední kopýtko, ale zjistila, že je něčím zatížené. Opatrně otočila hlavou, aby se podívala, co to je. I tenhle drobný pohyb ji stál nesmírné množství energie.

Tam na její levé přední noze ležela hlava kobylky, kterou si tak moc Twilight přála vidět. Trixie vypadala hrozně, i když zrovna spala. Pod zarudlýma očima měla veliké unavené kruhy. Její stříbrná hříva byla rozcuchaná a postel pod ní byla doslova nasáklá slzami. Musela usnout teprve před chvilkou. Twilight ji nechtěla budit, ale zároveň už nedokázala déle čekat. Musela s ní mluvit.

Zkusila ji zavolat jménem, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Její krk byl vyprahlý jak poušť. Rozhlédla se a zkoumala, čím by tak upoutala Trixiinu pozornost, ale nic nenašla. Zavřela tedy oči a zhluboka se nadechla a převedla všechnu svou vůli do levého předního kopýtka. Pomalu kousek po kousku ho vysouvala z Trixiina sevření. Když se jí to konečně podařilo, Trixiina hlava dopadla lehce na postel a Trixie sebou škubla a něco tiše zamumlala.

Twilight trpělivě vyčkávala, dokud se Trixie na ni nepodívá a pak znovu dokud Trixie konečně neuvěří tomu, co právě vidí. Trixie se ani nepohnula. Proud slz jí začal stékat po tváři, a pak pomalu zvedla své kopýtko k Twilightině tváři a něžně ji pohladila. „Twi?… Twilight? Ty… ty jsi vzhůru? Tohle je skutečné a nejen další sen, viď?“

Twilight se usmála a pomalinku přikývla. Trixie ještě chvilku váhala a pak náhle vystartovala. Vyběhla na chodbu a volala na sestřičku s doktorem. Když přišli, nedokázali uvěřit tomu, co vidí. Když už se zdálo, že váhají příliš dlouho, Trixie je postrčila do díla tím, že je s pomocí magie přistrčila blíž a vytrvale na ně křičela. Twilight se v duchu zasmála. „Musela mít opravdu strach. Je tak roztomilá, když se zlobí.“

O několik hodin později se už Twilight cítila odpočinutěji. Znovu jí byla zavedena umělá výživa společně s čerstvou krví. Doktor jí vysvětlil, že všechno vyndali, když ji prohlásili za mrtvou. Snažili se ji přivést k životu přes více než hodinu, ale bylo to marné. Z toho, co se stalo teď, byl doktor v koncích.

S novou krví, která jí kolovala v žilách, a vodou, které se mohla napít, se cítila celkem dobře. Určitě ještě nebyla v takovém stavu, aby mohla opustit nemocnici, ale na kobylku, která došla na práh smrti a zpět, to nebylo tak zlé. Alespoň už mohla mluvit.

Doktor pak trval na tom, že je třeba provést spoustu testů, aby se ujistil, jestli je Twilight v pořádku. Řekl, že zbytek jich udělají, až bude schopná chodit, ale prozatím se zdálo, že je na tom Twilight dobře. S těmito slovy opustil pokoj a nechal Twilight s Trixie o samotě.

Chvíli na sebe obě dvě jen koukaly. Jedna s nevěřícím výrazem a druhá toužebně. Twilight promluvila první. „Takže… jak…“ Vzápětí byla přerušena, když ji Trixie pevně objala a zašeptala do ucha.

„Už to nikdy nedělej, Twilight. Už nikdy mi neumírej. Nechci o tebe přijít. Nesmím o tebe přijít, Já… já…“ rozplakala se náhle a její slzy smáčely Twilightinu srst. Ta ji pevně držela, hladila po hřívě a šeptala uklidňující slůvka. Nakonec Trixiiny vzlyky utichly a trochu se uklidnila, ale když se chtěla odtáhnout, Twilight ji nepustila. Sevřela ji ještě pevněji a tiše promluvila.

„Také tě nechci ztratit Trixie. Měla jsem ti to říct už dávno, ale neměla jsem dost odvahy. Miluji tě Trixie. Neodešla jsem z Ponyville abych hledala nějakého hřebce. Hledala jsem tebe. Poté co jsi odešla, jsem nedokázala na tebe přestat myslet. Na to jak jsi krásná a sebejistá. Bála jsem se ti to říct, ale… no, smrt spoustu věcí změní.“ Propustila ji ze svého sevření a držela ji od sebe tak daleko, aby se jí mohla dívat do očí. Trixie se na ni dívala s naprosto nečitelným výrazem a Twilight začala být náhle nervózní.

„N-no dobrá… pochopím, když mé city nebudeš opětovat… já… jen jsem ti to chtěla říct, takže…“ Náhle však byla přerušena Trixiinými rty na těch svých. Její srdce roztálo a mysl se na chvilku úplně zastavila. Jen tam tak bez hnutí seděla neschopná čehokoliv. Skončilo to tak rychle. Trixie se usmála a zamilovaně se na Twilight podívala.

„Já vím Twilight… já… vím,“ řekla něžně a znovu Twilight políbila. Ta se plně ponořila do jejího objetí a polibek jí opětovala. Bylo to nádherné.

Když o dvě hodiny později přišel doktor zkontrolovat Twilight, našel je tam obě dvě spát ve vzájemném objetí. Usmál se a tiše za sebou zavřel dveře.

 

Pokračování