Kráska v Růžovém

Přišel čas zimy, čas svátků. Všechna slavnostní nálada by však byla jen nevhodnou ironií. Nebyl žádný důvod proč se smát.

Něco chybělo. Jedna ze stránek života v Ponyville, kterou jsem vždy považovala za stálou. Nikdy mě ani nenapadlo, že jednoho dne prostě zmizí. Měla podobu veselé a temperamentní kobylky, která vždy na tváři nosila úsměv a s každým poníkem se o něj dělila.

Ale její tvář už žádný úsměv nezdobí. Její oči jsou zavřené a zdá se, že i zamračené. Přijde mi to nepřirozené, a když nad tím přemýšlím, tak zjišťuji, že závěry, které s toho vyplývají, se mi vůbec nelíbí.

Už nebudou žádné oslavy.

Nebude již žádný smích.

Ve skutečnosti bude spíš zázrak, když alespoň nějaký poník z Ponyville bude i nadále šťastný.

 

• • •

 

V mém srdci se začala stahovat temná mračna.

 

• • •

 

Po pohřbu jsem si sedla v knihovně a zůstala tak po několik hodin. Jen tak sedíc s pohledem skloněným k podlaze jsem se za každou cenu snažila vyhnout jakýmkoliv myšlenkám na ni. V tento čas by myšlení bylo nepříjemné, ne-li nebezpečné. Byla spousta věcí, na které bych mohla myslet, ale nic dobrého by z toho nevzešlo. Ani Rainbow Dash by nedokázala vyčistit oblohu od mraků, které zahalily Ponyville.

Ale ať jsem se jich snažila zbavit sebevíc, nedokázala jsem víření myšlenek v mé hlavě zastavit. Má mysl zkrátka nnedokáže být bez jakékoliv z nich. A tak jsem se vzdala a nechala je vklouznout dovnitř.

„Stalo se to tak náhle,“ byla první slova, která mi přišla na mysl. „Jeden den byla to stále stejné smějící se klubíčko štěstí, se kterým jsem trávila téměř každý den v Ponyville. A další den byla …“

Dál už to však nešlo. Zahnala jsem znovu všechny myšlenky a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Lehla jsem si na podlahu, zuby zatnuté a vzlykajíc.

Zůstala jsem tak celý večer, téměř zcela uzavřená do sebe. Málem jsem si ani nevšimla, když Spike něžně zvedl mou hlavu a vsunul pod ní polštář. Stejně tak jsem jen na půl vnímala, když mě o chvilku později přikryl dekou.

„Měla jsem si toho všimnout včas,“ byla poslední myšlenka, která mi prolétla hlavou, než jsem upadla ve spánek.

Ráno jsem se probudila s pocitem, že část mého já zemřela.

 

• • •

 

Ledový chlad pronikl až do mého srdce.

 

• • •

 

Stále jsem ležela na stejném místě. Mé tělo, zdálo se, si myslelo, že když nebudu dnes nic dělat, tak tento den prostě zmizí.

Ale že je to jen přání, bylo jasné hned, jak se ozvalo tiché zaklepání na dveře, které upoutalo mou pozornost. Zpoza dveří se ozval hlas.

„Twi? Můžu dovnitř?“

Pro nedostatek energie, vůle, či alespoň náznaku nějaké motivace, jsem zůstala ležet. A tak místo mě otevřel dveře Spike. Dovnitř vstoupila Applejack a sedla si vedle mě.

„Chci s tebou jen prohodit pár slov. Sem z toho všeho taky ňáká neklidná a myslela sem, že když si spolu popovídáme, tak se nám voběma udělá líp.“

Souhlasně jsem zamručela

„Je to prostě… nikdo to nečekal. Musela to vědět, ale nikomu nic neřekla. Můžeme si jen domýšlet proč…“

Znovu jsem souhlasně zamručela, což se ale Applejack moc nelíbilo.

„To seš mi ale pomoc. Přišla sem si promluvit a ty sotva dáš dohromady jedno, dvě slova.“

Applejack se zvedla a vyšla ven. O chvilku později jsem uslyšela Rarity. Chvilku si spolu venku s Applejack povídaly a pak Rarity vešla dovnitř.

„Pojď, vstávej!“ rozkázala.

„Proč?“ zamumlala jsem v odpověď.

„Nenechám tě tu utápět se ve své vlastní lítosti, drahoušku. Čerstvý vzduch ti udělá dobře.“

Stále jsem odmítala vstát, a tak Rarity seslala levitační kouzlo

„Odcházíme,“ oznámila.

Proti mé vůli jsem byla magicky vytažena ven.

„Kam mě to bereš?“ znovu jsem zamumlala. Rarity si povzdechla.

Stále máš ještě nějaké přátele. Je nás sice o poníka méně, ale to neznamená, že zapomeneš na ostatní. My všichni se s tím musíme vyrovnat, ale podaří se nám to jen, když tam budeš s námi. A víš co ještě Twilight?“

„Co?“ zeptala jsem se jen s nepatrným zájmem, ale i tak se usmála.

„Ty nás na to totiž také potřebuješ.“

Celý zbytek cesty jsem už jen mlčela.

 

• • •

 

Chlad zaslepil mé srdce i před mými přáteli.

 

• • •

 

Na Sugarcube Corner byl hořko-sladký pohled. Nejhorší byl fakt, že zde stály všechny moje kamarádky, ale chyběla mezi nimi obvyklá růžová šmouha s načechranou hřívou. Zavřela jsem oči a snažila se to nevnímat.

„Twilight, musíš se vzchopit, slyšela jsem Raritin hlas.“ Tiše jsem se posmívala. Jak snadné je to říct pro někoho tak nezávislého.

„Twi, nečekala sem, že se tak snadno sesypeš.“ Farmářka ví samozřejmě vše o tom jak se udržet v klidu.

„Twilight, no tak. Chtěla by, abychom pokračovaly. Nelíbilo by se jí, že se pro ni tak trápíme.“ No jasně Rainbow Dash. Poník, kterého nic nevyvede z míry. Co jiného bych od ní měla čekat.

„Musíš být silná, Twilight.“

Udiveně jsem vytřeštila oči. Poslední kdo promluvil, byla Fluttershy.

Dokonce i Fluttershy, nejcitlivější poník, kterého znám, se tomu nebála vzdorovat. Dokonce i Fluttershy, křehká a něžná kobylka pegase, která se všeho bojí, neváhala a odvážně se postavila svým emocím a nenechala je, aby ji pohltily.

Dokonce i Fluttershy.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na tom opravdu špatně.

Zavřela jsem oči a se zatnutými zuby čekala na slzy. Rarity uvolnila své levitační kouzlo a já se slabým žuchnutím dopadla na zem. To mě na chvilku uvolnilo ze sevření emocí, a já tak mohla vnímat okolí.

Země.

Dřív jsem si toho nevšimla, ale země byla pokrytá slabou vrstvou sněhu.

„Samozřejmě,“ pomyslela jsem si, „vždyť je zima.“

Zima. Chvilku jsem tu myšlenku zpracovávala a pak se zhluboka nadechla a postavila se. V očích slzy, ale po tváři se mi rozlil slabý úsměv.

„Nechce si jít někdo zabruslit?“

 

• • •

 

Mé srdce zamrzlé v hlubinách zoufalství začalo pomalu tát.

 

• • •

 

Všechny jsme si našly nějaké brusle a vyrazily na jezero, na němž byl dostatečně pevný led.

Rarity měla pravdu. Dýchat čerstvý vzduch bylo skutečně povzbuzující. Cítila jsem se zcela probuzená a na pozoru. Slzy už dávno přestaly téct a mé oči byly suché. Doufala jsem, že všechno bude brzy v pořádku, a že ta, která tu s námi nemohla být, se na nás shůry usmívá a ví, že děláme to, o co se ona vždy snažila. Užíváme si zábavy s přáteli.

Bruslení mi šlo stejně špatně jako naposledy při Vymetání zimy. Ale dnes jsem se konečně smála svým vlastním chybám. Dnes jsem neměla žádný cíl ani úkol, který bych musela splnit.

Dnes nezáleželo na ničem jiném, než to jen zkusit.

Stále jsem ale hluboko uvnitř cítila zbytky smutku. Věděla jsem, že má zesnulá kamarádka by tu ráda v tuto chvíli byla se mnou. Moc ráda by byla tou, která by mi ukázala jak se správně bruslí.

Stále mě trochu trápilo, že nedostala šanci udělat alespoň tohle.

Po více než hodině bruslení a množství uslzeného chichotání, jsme se všechny vydaly na farmu u jablečných sadů, kde měla Applejack připravený v peci oheň, na němž se pekly jablečné koláče.

„Sem ráda, žes přišla, Twi,“ řekla Applejack, když nám nalévala jablečný mošt, „Měla sem vo tebe starost.“

Opatrně jsem usrkla horkého moštu. Přechod z chladného a čerstvého vzduchu do tepla společně s jablečným moštem mi udělal dobře.

„Díky, Applejack,“ zastavila jsem se na chvilku, abych si dala další doušek, „Já jen… Bylo to pro mě obzvláště nepříjemné. Když jsem byla ještě malá klisnička, řekla mi Princezna Celestia, že mám několik skrytých schopností, které čekají jen na to, až budou odhaleny. Jednou z nich by měla být i údajně schopnost vidět budoucnost. A tak jsem se celou dobu ve svých myšlenkách zabývala tím, proč se tato schopnost nemohla objevit dříve. Kdybych to dokázala předpovědět, možná bych… No, možná bych tomu nemohla zabránit, ale mohla bych jí ty poslední týdny zpříjemnit. Dopřát jí více zábavy. Více… čehokoliv.“

„Víš, Twilight,“ vložila se do toho Fluttershy ,„jestli se pořád kvůli tomu cítíš špatně, tak je jedna věc, která by ti možná pomohla na to zapomenout.“

„Och? A co by to mělo být?“

„Mohla by sis promluvit se sestrou Redheart a zeptat se ji na detaily. Jsem si jistá, že ti poví vše, co bys chtěla vědět.“

Zamyslela jsem se nad tím. Zdálo se to jako dobrý nápad. Cítila jsem sice slabý náznak strachu, ale ignorovala jsem ho.

Dopila jsem mošt, vzala si kousek koláče na cestu a za všechno Applejack poděkovala. Pak jsem se vydala za sestrou Redheart do její ordinace.

 

• • •

 

V mém srdci skrz mraky zazářily první sluneční paprsky.

 

• • •

 

„Takže, co bylo příčinnou?“ zeptala jsem se sestry Redheart. Nebyla jsem jistá, jestli mě vůbec slyšela. Můj hlas byl suchý a chraplavý, jako kdyby sám nechtěl, abych se zeptala. Tuze jsem se bála, jaká bude odpověď.

Nicméně sestra Redheart po chvilce s povzdechem odpověděla.

„Přišla sem před dvěma lety s nějakými problémy, které ji trápily. Bohužel se nakonec ukázalo, že je velmi nemocná. Sdělila jsem jí, že jí zbývá nanejvýš jeden rok života. Když to uslyšela, řekla mi, že to nikomu nesmím říct, dokud nezemře. To bylo v zimě pře dvěma roky.“

„Pak ale v létě, půl roku na to, potkala tebe a její stav se zlepšil. Nezajímám se sice moc o psychologii, ale mám pocit, že tvá přítomnost v jejím životě jí dala důvod proč zase žít. Její srdce už nebilo pro ni, ale pro někoho jiného. Myslím, Twilight, že přátelství, které jsi jí dala, prodloužilo její život.“

Pak se sestra Redheart na chvilku odmlčela a její chování se změnilo. Když znovu promluvila, její hlas byl naplněn hořkostí.

„Pak jsi se ale změnila, Twilight. Její dovádění tě začalo unavovat. Její zoufalou touhu o pomoc sis chybně vyložila jako hyperaktivitu a přestávala sis jí všímat. To ji velmi ublížilo. Nedokázala tě už znovu rozesmát. A když se nesmáli její přátelé, tak neměla ani ona žádný důvod se smát. Ztratila chuť žít, protože sis její chování vykládala jen jako její typické hlouposti.“

„Twilight Sparkle, to Ty jsi zabila Pinkie Pie.“

V šoku jsem o krok ustoupila.

„Co … co to říkáte?“

„Prostě a jednoduše, to Ty jsi zapříčinila konec jejího života. Tím, že jsi ji zanedbávala, jsi nedokázala prodloužit její život, a tak jsi ji v podstatě zabila.“

„Ne, ne! Já ji nikdy nezanedbávala! Vždycky jsem oceňovala její optimismus a bezstarostný přístup!“

„Brala jsi to jen jako samozřejmost! Dosáhla jsi toho, že se cítila nemilovaná a nedoceněná. Celou dobu sis říkala, že je to jen Pinkie Pie, ale nikdy ses nenamáhala pochopit proč!“

Nedokázala jsem odpovědět, tak jsem byla tím obviněním zaskočená. Ale nejhorší bylo, že jsem věděla, že je to pravda. Ale než jsem se nad tím dokázala zamyslet, sestra Redheart pokračovala.

„Princeznina oblíbená studentka … s dosud skrytou schopností vidět budoucnost.“

„Jak o tom Víte!?“

„Kdybys to jen dokázala vidět včas, pak by sis možná dokázala Pinkie Pie více vážit a odčinit své chyby dřív než bylo pozdě.“

Zatřásla se a začala měnit tvar.

„Zabila jsi ji, Twilight Sparkle.“

Vzrostla do výšky a její stín zaplnil celý pokoj.

„Zabila jsi ji, Twilight Sparkle.“

Její obličej potemněl.

„Zabila jsi ji, Twilight Sparkle.“

Její hlas dostal ďábelský tón.

„ZaBiLa JSi Ji, twIlIght spArklE.“

V tu chvíli jsem uslyšela vzdálený hlas. Zněl jako Pinkie Pie, která říkala: „Vstávej! Vstávej, Twilight!“

„ZaBILa JSi JI, twILIght spArklE.“

„Vstávej, Twilight!“

„ZaBILa JSI JI, tWILIght spARklE.“

„Vstávej, Twilight!“

„ZABILA JSI JI, TWILIGHT SPARKLE.“

„TWILIGHT, VZBUĎ SE!“

S trhnutím jsem se probudila. Už nebyla zima, ale polovina léta. Byla jsem z toho poněkud zmatená a chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Ten sen jsem měla stále před očima, když jsem zaslechla zaklepání na dveře následované rozmazanou šmouhou v podobě poníka, která jimi proběhla.

„Vstávej, vstávej, vstávej, vstávej, vstávej!“

Pinkie Pie poskakovala vzrušeně po pokoji. Protřela jsem si oči a snažila se pochopit co se vlastně děje.

„Nikdy se to nestalo,“ pomyslela jsem si. „Byl to jen sen.“

Zhluboka jsem si oddechla.

Sen možná, ale rozhodně ne úplně nepravdivý. Zamyslela jsem se. Všechno v něm o našem vztahu bylo pravdivé, uvědomila jsem si. Skutečně jsem brala Pinkie Pie za samozřejmost.

Chopila jsme se příležitosti to změnit.

I když, stále ještě rozrušená z toho snu, jsem se zvedla a došla k Pinkie. Tvářila se zmateně, když jsem svou tvář zabořila do její růžové a načechrané hřívy, která ztrácela svůj tvar, jen když její srdce bylo smutné. Povzdechla jsem si.

„Jsem ráda, že jsme se potkaly. A jsem ráda, že jsme kamarádky.“

„Twilight, copak? Měla jsi ošklivý sen?“

„No… něco takového.“

Zhluboka jsem se nadechla, ale zarazila jsem se, když jsem ucítila jak se Pinkie Pie slabě zachvěla.

„Pinkie, cítíš se v pořádku?“

„Jasně, je mi úplně fajnově!“

„Říká ti něco tvůj Pinkie smysl?“

„Ne! Neprojevil se od té doby, co jsme spolu byly v Žabím močálu. Twilight, děje se něco?“

„Hmm. Ne neděje. Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

„Jasně, je mi skvěle!“

Znovu se zachvěla.

A já si uvědomila, že lže. Něco s ní bylo skutečně v nepořádku. Pak mi to došlo.

Princezna Celestia říkala, že jednoho dne budu schopná vidět budoucnost.

To nebyl vůbec sen. Byla to vize. Pinkie Pie skutečně umírala.

Proč by jinak skrývala, že je nemocná?

Uvědomila jsem si, že mi byla dána druhá šance. Příležitost dát věci do pořádku a já ji nehodlala nechat proklouznout mezi kopýtky.

Důležitě bylo, uvědomila jsem si, abych Pinkie Pie, neřekla, že to vím. V opačném případě by bylo mnohem těžší udělat ji šťastnou. Musela jsem docílit toho, aby se cítila milovaná. A to bych nedokázala, pokud by si myslela, že to dělám jen z lítosti. To by vůbec nefungovalo.

„Takže Pinkie… máš na dnešek pro nás něco v plánu?“

Divoce se zašklebila.

„Nemám tušení! Ale pojďme to zjistit!“

Slabě jsem se usmála a ucítila záchvěv viny, který ale mohl pocházet pouze z porozumění. To co vždy dělala, dělala proto, aby její přátelé byli šťastní. Když se nebavili, nemohla se bavit ani ona.

Strávily jsme den, tak jak bychom strávily jakýkoliv jiný. Užívaly jsme si zábavy se zbytkem našich přátel. Fluttershy a Rainbow Dash se vydaly na louku a tak jsme se k nim přidaly. Pinkie, jak se ukázalo, vycházela překvapivě dobře se Snížkem. Nikdy jsem si neuvědomila, jak zajímavý může být den strávený na louce. Vždy, když jsem ji navštívila, tu byly nějaké úkoly ke splnění, problémy k vyřešení a já se nikdy nezastavila, abych si to na ní opravdu užila.

Zůstaly jsme tam až do noci, a když Luna nechala vyjít měsíc, tak jsme pozorovaly světlušky tančící na obloze.

Nakonec jsem doprovodila Pinkie zpět do Sugarcube Corner a popřála jí dobrou noc.

„Twilight, mockrát díky, že jsi dnes byla se mnou. Moc jsem si to užila.“

„To já také!“

Pinkie potlačila slabé zachvění a já předstírala, že jsem si ničeho nevšimla.

Takto dny nadále utíkaly. A každý den byla Pinkie stejně šťastná jako předchozí.

Přišla zima a já začala mít strach. Blížil se čas, který jsem viděla ve svém snu. Před tím, než by bylo pozdě, jsem se rozhodla udělat poslední věc a tak jsem se o jednom víkendu stavila v Sugarcube Corner.

„Ahoj, Pinkie. Mohla bych tě požádat o laskavost?“

„Ano, Twilight?“

„Nevadilo by ti… kdybys mě naučila bruslit?“

Její růžová tvář se rozzářila.

„No jasně, Twilight! Počkej tady chvilku, dojdu si jen pro brusle!“

 

• • •

 

Budoucnost, kterou jsem viděla, se roztříštila.

 

• • •

 

Zima přišla a odešla.

A i když se Pinkie Pie sem tam občas zachvěla, tak stále poskakovala kolem a bavila se.

A každý den, který uplynul s Pinkie Pie stále naživu a s jejími oslavami, jsem počítala jako malé vítězství. Dny se změnily v měsíce. Měsíce v roky. A já stále počítala každé vítězství a ani na jedno nezapomněla. Oslavila jsem celkem pět tisíc sedm set dvacet čtyři těchto vítězství. To je patnáct let, sedm měsíců, týden a dva dny. Pak Pinkie Pie uspořádala svou poslední oslavu a navždy usnula.

Při pohřbu jsem přistoupila k oltáři a naposledy se podívala na svou nejlepší kamarádku. Uronila jsem slzu, ale místo hořkosti v srdci jsem ve tváři měla úsměv.

„Sbohem… a díky, že jsi byla tak úžasnou kamarádkou.“

 

Konec