Za Počátkem

31. 5. 12694 ANM

Sokolí mlhovina – hraniční pásmo

 

„Kapitánko!“ zasalutoval statný hřebec oděný do tradiční jiskřivě bílé a zlatem zdobené uniformy námořnictva a ukázkově při tom o sebe klapl svými zadními kopýtky. „Hlásím, že opravy jsou dokončeny a loď je připravena k vyplutí.“

„Výborně, důstojníku,“ usmála se na něj spokojeně ona rudohřívá pegasí kobylka představující tu nejvyšší šarži na palubě. „Už mě nebavilo táhnout se pořád s tou jejich línou šunkou.“

„Ale paní?!“ zhrozil se onen dle soukromého názoru kapitánky až příliš upravený hřebec, který však byl zároveň i tím nejlepším a nejspolehlivějším prvním důstojníkem jakého si kdy mohla přát. „Jak…“

„Copak? Něco se Vám nelíbí?“ blýskla po něm svým smaragdově zeleným pohledem.

„Ne, nic,“ zarazil se první důstojník a jeho náhle až neskutečně dokonale klidná tvář neprozrazovala ani záblesk jakékoliv emoce.

„Skvěle,“ zaradovala se kapitánka. „Tak tu jen tak nestůjte a připravte se k odpoutání.“

„Provedu!“ zvolal hřebec a opět zasalutoval. Teprve pak odklusal ke svému křeslu.

I kapitánka se po skončení rozhovoru usadila na své velitelské stanoviště a s obvyklou vervou se pustila do udělování rozkazů.

„Strojovno! Zažehnout motory!“ zaznělo éterem jako blesk. „Navigační! Nastavit skokový vektor!“ ozvalo se hned vzápětí následováno: „Pilote! Připravit ke startu!“ A nakonec nemohlo chybět: „Komunikační! Otevřít kanál!“

„Tady korvetní kapitánka Red River z lodi Počátek,“ pronesla rudohřívá kobylka směrem k rozzářenému monitoru. „Žádáme povolení ke startu!“

„Povolení uděleno,“ odpověděla monotónně tvář znuděného jednorožce sedícího kdesi v hlavním koordinačním centru mateřské lodi.

„A start!“ rozkázala kapitánka bez dalšího meškání a spokojeně se ve svém vypolstrovaném křesle natáhla. Za okny zas místo světel hangáru konečně zazářily hvězdy.

„Je to ale pěknej kus kovu, tahle Princezna,“ pronesla po chvilce otočená směrem ke gigantickému a ladně zaoblenému hvězdnému plavidlu ozdobenému obrovským symbolem zlatého slunce a třpytícímu se teď kdesi na levoboku. „Škoda jen, že je tak hrozně pomalá.“

„Taky si myslím,“ ozvalo se od kormidla. „Je fajn zas cítit pod kopýtky tuhle naší úžasnou krásku.“

„To věřím,“ usmála se kapitánka na onu svou mladou věrnou černohřívou pilotku, která spolu s ní patřila mezi jediné dva pegasy na palubě. „A na co tu vůbec ještě čekáme? Myslela jsem, že už jsme měli dávno skočit?“ zaměřila se pro tentokráte na vedle sedícího navigátora, jímž byl dle zvyklostí jednorožec.

„Omlouvám se, paní,“ odpověděl ten mladý hřebec nervózně a nebylo se vůbec čemu divit, neboť tu byl na palubě teprve nováčkem, „ale stále se mi nedaří spočítat konečné souřadnice. Skoro se zdá, jakoby právě hyperprostorem prolétalo něco k nám.“

„A to je snad nějaký problém?“ dotázala se kapitánka překvapeně.

„No, neměl by,“ znervózněl hřebec ještě víc. „Pokud to ale není zrovna něco velkého.“

Ta jeho slova způsobila, že Red River na maličký okamžik ztratila samým překvapením dočista řeč. Teprve až když ji zase našla, rozkázala: „Dejte mi to na hlavní obrazovku.“ A při tom doufala, že její náhlá předtucha je jen pouhá iluze.

„Provedu!“ odvětil navigátor a bleskově nahradil průhled do vesmíru svými grafy a výpočty.

„U Starswirlova šedivýho vousu, ten mladík má pravdu,“ zhrozila se. „Něco se sem žene a pěkně rychle. Okamžitě uvědomte admiralitu!“ nařídila, ale než kdokoliv stačil cokoliv udělat, už bylo stejně pozdě.

Asi dvě míle přímo před jejich přídí se právě z hyperprostoru vynořila z ničeho nic první loď. Její hrubé a ostře řezané tvary okamžitě vypovídaly o jejím původu. Bezpochyby patřila sousední Gryfí říší, která tu však rozhodně neměla, co pohledávat.

Sama o sobě by ani žádnou větší hrozbu nepředstavovala, ale ona rozhodně sama nebyla. Hned za ní se jedna po druhé vynořovaly další a další lodě. Od malých po velké. Od korvet přes fregaty až po ty nejtěžší a nejhrozivější hvězdné křižníky. A neskončily, dokud nevyplnily úplně celou oblohu široko daleko.

„Do sena!“ zaklela šokovaná kapitánka, když bylo po všem. Pak se v ní však probudil smysl pro povinnost a bleskově se pustila do práce.

„Nahodit štíty!“ nařídila. „Zahájit úhybné manévry! A střílet po každym vopeřenci, kterej se pohne!“

Na to však měla gryfí flotila připravenou svou vlastní odpověď v podobě gigantické salvy představující směsici konvenčních nábojnic, energetických paprsků, raket a kdoví čeho všeho ještě dalšího. První z nich už nelítostně bubnovaly do naštěstí včas vztyčeného ochranného pole.

„Všem lodím v sektoru! Všem lodím v sektoru!“ rozezněla se spolu s až nepříjemně hlasitým alarmem nouzová varovná zpráva napříč všemi equestrianskými plavidly, která se již také začínala formovat do bojových postavení. „Okamžitá pohotovost! Opakuji! Okamžitá pohotovost!“ Ale bylo to vůbec platné, když už od prvního pohledu bylo jasně, že mají gryfové převahu tak deset ku jednomu?

„Štít na šedesáti procentech!“ oznámil vzápětí svým suchým hlasem počítač a vytrhl tak kapitánku ze zamyšlení.

„Už?“ podivila se. „Myslím, že bychom se měli trošku schovat!“ nařídila pak své pilotce a sledovala, jak se jejich loď prudce obrací zpátky k vlastním řadám, kterými vzápětí prolétla jak ten nejobratnější kolibřík pronásledovaný hejnem právě se zjevivších stíhačů, ale ti už takové štěstí neměli a po několika výstřelech spřátelených sil z nich zůstaly jen mrtvé trosky.

Krátce na to se obě řady definitivně střetly a vše se proměnilo v jeden veliký chumel plný zmatku, jímž Počátek obratně kličkovala sem a tam a ničila vše, co jen trochu připomínalo nepřítele. Ale tak tomu bylo jen do chvíle, než se stalo něco hrozného.

Příď jednoho z gryfích křižníků se rozzářila jak vybuchující nova a vypálila přímo doprostřed spojeneckých řad proud čisté zničující energie, který se prořezával kovem i štíty jako nůž máslem.

„Co to, u Celestie, bylo?“ pronesl šokovaně navigátor zíraje z okna s otevřenou pusou na několikero hroutících křižníků a dalších lodí, které měly tu smůlu a stály oné hrozivé síle v cestě.

„Gryfí spár?!“ zděsila se Red River. „Myslela jsem, že ta zbraň existuje jen na papíře.“

„Mám takový pocit, že oni jsou poněkud opačného názoru,“ vložil se do řeči první důstojník poněkud kousavě.

„Jo, tak to taky vidim,“ odsekla kapitánka. „Ale co s tim jako máme dělat?“

„Dle mého názoru bude nejrozumnější odsud co nejrychleji zmizet,“ odpověděl poklidně důstojník, čímž dostával Red ještě více do varu, ale tak to měla ona v bitevní vřavě ráda.

„Jo, to je moc hezký,“ odsekla Red River. „Ale co ta těžká kráva, co máme za zadkem. Tý to potrvá pěknejch pár minut, než si nažhaví ty svý zatracený motory.“

„Jsem si jistý, že máte na mysli Princeznu Celestii, že?“ ujistil se první důstojník.

„Jasně že tu,“ ujistila ho. „Vidíš tu snad nějakou jinou?“

Na to už však důstojník nestihl říct nic, neboť se z reproduktorů ozvala další varovná zpráva, která ho o slova připravila.

„Všechny lodě v sektoru nechť se okamžitě připraví k taktickému ústupu! Předpokládaný čas skoku je pět minut.“

„Co jsem říkala?“ upřela Red vyčítavý pohled na svého důstojníka. „Za tu dobu z nás nezbude ani ten blbej šrot.“

„Já se s Vámi nehádám,“ sdělil jí onen hřebec poklidně a pak poněkud drze připomněl: „Jen čekám na rozkazy.“

„Máte pravdu, důstojníku,“ usmála se na něj Red divoce. „Bez boje nás nedostanou.“

„Nastavte kurz k nejbližšímu nepřátelskému křižníku a zničte ten jejich ďábelskej vynález. Jen se hlavně nenechte trefit.“

„Provedu, kapitánko!“ sdělila pilotka a prudký zážeh impulsních motorů je vymrštil kupředu směrem k nepříteli. Na energetický štít už zas sem tam bubnovaly střely, ale ani to nestačilo k tomu, aby Počátek zpomalila. Byla zkrátka divoká jako její kapitánka.

Společnými silami se prosmýkli kolem hroutících se trosek těch méně šťastných poskytujících jim alespoň chvilky oddychu a zamířili si to rovnou k nejbližšímu nepříteli, který se právě připravoval k palbě.

„Rozstřílejte jim ten vodpornej zobák na cucky,“ rozkázala Red s očima zářícíma vzrušením a ukázala na jiskřící se příď gryfího korábu, kde se podle všeho skrývala ta jejich překvapivá novinka sbírající energii k další vlně naprosté zkázy.

Posádka rozmístěná u zbraní radostně poslechla a pokropila nepřítele divokou salvou, když tu se náhle oslnivě zablesklo a mohutná exploze divoce pohodila Počátkem kamsi stranou. Světla na palubě zablikala a zhasla.

Stejně jako všechno ostatní.

„U Luny,“ poškrábala se Red River po hlavě. „Co to bylo?“

„Myslím, že jsme se asi trefili tam, kam jsme neměli,“ sdělil jí první důstojník, „což mělo za následek prudký elektromagnetický výbuch, který připravil o energii všechny systémy v okolí. Včetně těch našich.“

„Takže ta jejich slavná zbraň přeci jen není tak úplně dokonalá,“ zazubila se Red vítězoslavně.

„Ano, to je hezké,“ konstatoval bílý hřebec. „Ale pokud rychle nezmizíme, tak nás zbytek flotily rozstřílí na prach.“

„To máte pravdu,“ zamyslela se kapitánka a hned poté se otočila k nejbližší konzoli, do které začala divoce mlátit kopýtky.

„Naskoč, holka,“ prosila při tom. „Já vím, že to zvládneš!“

A loď jí na to odpověděla tichým zavrčením, které vlilo do jejích obvodů zas trochu života.

„Někdy mi musíte vysvětlit, jak to děláte,“ zavrtěl první důstojník nechápavě hlavou, když se kolem nich zvolna rozsvěcela všechna světla.

„Ráda,“ zazubila se Red. „Teď bychom se ale měli rychle zdejchnout. Štíty jsou na nule a motory taky sotva běžej.“

Náhle se však rozsvítila hlavní obrazovka a přímo na ní se objevila nějaká cizí tvář. Dle uniformy pod ní však bylo patrné, že je to nějaká opravdu vysoká hodnost.

„Kapitánko! Můžete mi vysvětlit, co se to tam u Vás děje?“ promluvil onen poník přísně. „Mám pocit, že jsme nařídili ústup, což by se mělo, pokud vím týkat i vás.“

„Jo, to je moc hezký,“ odsekla Red River. „Jenže do tý doby tam budete jen tak stát a čekat dokud vás nerozstřílí. A jestli jste si toho nevšiml, tak jsme právě zachránili lesklej zadek tý vaší krasavice.“

„Dobrá,“ přikývl poník na obrazovce. „Beru Vaše námitky na vědomí, ale teď už odtamtud koukejte mazat nebo Vás pošlu před válečný soud.“

„Nebojte se, generále. Na nic víc už stejně nemáme šťávu,“ usmála se na něj Red a ukončila spojení.

„Je čas zmizet,“ otočila se zpátky k posádce. „Zahajte skokovou sekvenci!“

„No,“ ozval se navigátor. „To bude asi trochu problém. Hypermotory jsou úplně vyřízené. Ty už nás nikam jen tak nepostrčí.“

„Tak to je super,“ zaklela kapitánka. „Kolik času mají ostatní?“

„Asi tak dvě minuty,“ sdělil jí první důstojník.

„Výborně, tak se spojte okamžitě s Celestií a řekněte jim, ať nám vyklidí jeden z hangárů a raději i všechny sousední paluby,“ rozkázala Red River. „Ten skok uděláme s nimi, když to stihnem. A teď na plný impuls vpřed!“

Poničená loď sebou odmítavě zaškubala, ale pak se přeci jen začala sunout kupředu. Do zad jí zabušilo několik střel, které se zvolna prokousávaly pancířem.

„Tak sakra leť,“ křičela na ní River hystericky, ale nebylo to nic platné. Lodi se zkrátka zrovna nikam moc nechtělo.

„Jedna minuta do skoku,“ sdělil po chvilce navigátor, když jim k Celestiině boku scházelo již jen několik mil, což by za normálních okolností nebylo pro jejich loď nic, ale teď se museli modlit, aby to vůbec stihli.

„Půl minuty… Deset sekund,“ prodíralo se jinak dokonale ztichlou kabinou otřásající se pod nepřátelskou palbou.

„Tři!“ ozvalo se a Red River zatnula zuby s pohledem upřeným na silové pole hangáru jen kousek před nimi.

„Dva!“ pokračovalo hlášení a River samým napětím raději zavřela oči.

„Jedna! Teď!“ zaznělo nakonec a přesně v tu chvíli projelo Riveřiným tělem ono zvláštní trhnutí doprovázející každý hyperprostorový skok. Pak přišel prudký náraz a skučivé skřípění plechu o plech. Teprve pak se loď dočista zastavila a její motory definitivně vyhasly.

„No, holka,“ poplácala Red River svou věrnou loď po stěnách. „Zdá se, že si ještě chvilku poležíš, ale odvedlas sakra dobrou práci. Jsem na tebe pyšná.“

„A na vás samozřejmě taky,“ otočila se ke zbytku své věrné a notně potlučené posádky. Moc dobře však věděla, že tohle je jen začátek. Válka, která se tam v Sokolí mlhovině právě rozpoutala jen tak neskončí.

 

• • •

 

„No, Derpy,“ pronesla Twilight, když po chvíli konečně odložila kopytopis oné do šeda zbarvené kobylky. „Nic takového jsem rozhodně ještě nečetla.“

„Takže myslíš, že se to poníkům líbit nebude?“ zeptala se Derpy ustaraně a zklamaně při tom sklopila uši a své levé oko. To pravé se i nadále upíralo na Twilight a stále v něm byla vidět nepatrná jiskřička naděje.

„To jsem neřekla,“ bránila se Twilight. „Jen je to něco úplně nového, ale pokud tě to zajímá, tak mě bys od toho jen tak neodtrhla,“ usmála se nakonec.

„Opravdu!“ zaradovala se Derpy tak až její blonďatá hříva divoce poskočila. „Takže mám pokračovat?“

„Budu jen ráda,“ dodala Twilight a zanedlouho již byla zakletá v neuvěřitelně pevném avšak příjemně hřejivém přátelském objetí.

 

Konec