Ve víru vášně

Apple Bloom za těch několik let, jež uplynuly ode dne, kdy se Twilight stala princeznou, vykvetla z drobného poupátka v nádherný jabloňový květ. Již to nebyla ta malá rozpustilá kobylka, která se tak odvážně pouštěla se svými dvěma kamarádkami do všemožných dobrodružství v té jejich dlouhé a nakonec i úspěšné výpravě za Znaménky. Za ten čas z ní totiž vyrostla překrásná mladá slečna doslova překypující životem a štěstím.

V úžasně jiskřivých jantarových očích jí věčně plál ten zvláštní maličký plamínek její nezdolné a občas poněkud tvrdohlavé povahy, jež se v mnohém podobala té, kterou do vínku dostala i její starší sestra Applejack.

Srst měla nádherně lehce nažloutlou až téměř zlatavou a každý, kdo se na ni byť jen na chvilku podíval, nabyl okamžitě dojmu, že to nemůže být nikdo jiný než samotné sluníčko, jež sestoupilo na zem a poctilo okolí svou nebesky zářivou přítomností.

Tyto úvahy utvrzovala i ta neuvěřitelně dlouhá rusá hříva splývající v ohnivých kaskádách od oušek přes ramena až téměř ke kopýtkům, kde byla svázána do jediného pramene maličkou purpurovou mašličkou. Druhá a mnohem větší mašle zdobila temeno její hlavy hned za oušky a byla to právě ta, kterou věrně nosila již od těch nejranějších hříběcích let.

Podobně svázaný měla i koneček a kořen svého podobně zbarveného ocasu, který se při chůzi smyslně vlnil sem a tam, když kráčela ladným a elegantním krokem napříč ulicemi Ponyvillu plnými rozkvetlých květin a další bující zeleně.

Nikdo z přítomných poníků však o ně ani okem nezavadil. Místo toho s výrazem neskonalého údivu a úžasu sledovali ten květ ze všech nejkrásnější, který jako jediný oplácel jejich pohledy vstřícným úsměvem a občas i několika vlídnými slůvky, jež dokázaly okamžitě poplést hlavu i kdejakému staršímu hřebci.

Stejně tak mámivá a opojná byla její vůně, která se kolem ní vnášela jako plášť z nejjemnějšího hedvábí a šimrala po čumáčcích všechny poníky, co byli zrovna nablízku, a naplňovala jejich mysli vidinami rozkvetlých jabloňových sadů, jež tak věrně připomínala.

Ale nebyla to jen tahle až téměř nadpozemská krása, jež tak lákala pohledy ostatních. Bylo tu i něco jiného. Tichá a nevyřčená otázka, na níž se nikdo neopovažoval zeptat, ale která se přesto stále vznášela ve vzduchu s takovou intenzitou, že i Apple Bloom o ní musela vědět. I tak však nikomu odpověď nedala.

Každý z místních se sám sebe i druhých potajmu ptal, proč je taková krásná a neodolatelně přitažlivá kobylka stále sama. Proč už si nenašla nějakého statného hřebce anebo třeba i jinou klisničku? Vždyť o nabídky rozhodně neměla nouze. Obzvláště když patřila mezi nejkrásnější kobylky, které kdy vůbec po Equestrii kráčely. Ani překrásná Sweetie Belle se jí se svým rozkošně sladkým hlasem nemohla vyrovnat.

A přesto, i když si to vše Apple Bloom zcela zjevně velmi dobře uvědomovala, tak pokaždé jakoukoliv žádost o více než jen přátelskou schůzku zdvořile a s úsměvem odmítla. Každému včetně jejích dvou nejlepších kamarádek, které si již dávno své partnery našly, to velmi vrtalo hlavou, ale nikdy se té správné odpovědi nedobrali.

Snad jen Applejack měla jisté tušení. Vždyť sama byla v mládí, kdy její srdce hořelo jen jedinou láskou, Apple Bloom dosti podobná. Tehdy ze všeho na světě nejvíce milovala ty své sady a jabloně v nich rostoucí. A proto by se ani nedivila, kdyby Apple Bloom právě procházela podobným obdobím.

Bylo až podivem, jak blízko byla pravdě, ale koneckonců v celé Equestrii nebyl nikdo, kdo by znal Apple Bloom lépe než ona. Ale ani Applejack netušila, jak moc ty sady pro její mladší sestřičku znamenají.

Pro Apple Bloom byly totiž sady naprosto vším, co by si kdy mohla přát. Zbožňovala je a obdivovala celou svou duší od toho nejmenšího kořínku až po nejvyšší lísteček. Od voňavých drobounkých poupátek až po krásně se lesknoucí červená jablíčka. Radovala se z každé chvilky, kdy mohla jen tak nerušeně bloudit v jejich stínu ponechaná napospas svým vlastním myšlenkám a stejně tak zbožňovala, když se jednou za čas sešla zas se Sweetie Belle a Scootaloo v té jejich malé stromové klubovně ukryté v listoví jedné z největších jabloní.

Je pravdou, že pro tři a občas spolu s Babs Seed i čtyři dospělé kobylky byla již dosti těsná, ale prožily tu toho spolu tolik, že nehodlaly na tohle milované místo jen tak zapomenout a nechat ho ležet ladem. Beztak ho bude třeba, až jednoho dne předají štafetu zas o kopýtko dál svým vlastním potomkům.

Proto se o toto místo Apple Bloom i nadále svědomitě starala. A nejen o něj, ale i o celé širé sady kolem ní. Občas dokonce trávila celé dlouhé dny procházkami po těch jejich mírně zvlněných kopečcích a ujišťovala se, že jsou všechny stromy v pořádku a že se jim daří. A pokud přeci jen některému něco chybělo, tak se o něj s láskou starala, dokud se zas neuzdravil a nebyl silný tak jako dřív.

Srdce Apple Bloom zkrátka až do poslední kapky krve patřilo těm krásným sladce voňavým jabloňovým sadům plných těch nejzářivějších barev a zdálo se, že i ty sady k ní cítí něco velmi podobného a také se jí to snažily dát tak trochu po svém patřičně najevo.

Dokonce snad ani Applejack nikdy neměla k tomuhle místu tak silný vztah jako její mladší sestřička. Jen před Apple Bloom se totiž náhle rozevírala i ta nejtajemnější a nejzarostlejší zákoutí a jen o ni se lístky stromů otíraly s takovou něhou a lehkostí, že to až téměř připomínalo láskyplné dovádění dvou milenců.

Apple Bloom se vždy, když k tomu došlo, jen šťastně usmála a opětovala tu jejich tichou milující pozornost opatrným pohlazením po nejjemnějších větvičkách, které se o ni ještě před chvilkou samy otíraly.

Tehdy jim šeptala ta nejněžnější slůvka a cítila se, že už šťastnější být snad ani nemůže. Věděla, že tohle je to jediné místo na světě, kam skutečně patří. Udělala by pro ty své zbožňované jabloně cokoliv a stejně tak by se i vůči ní zachovaly i ony.

A pak přišel onen svěže jarní večer plný vůní, zavírajících se květů a utichajícího bzukotu malých včel. Den, kdy Apple Bloom poznala, jak skutečně vypadá ta láska, jež k ní celé sady cítí.

Tehdy se Apple Bloom vyčerpaná celodenní prací uvelebila v měkoučké trávě mezi dvěma kořeny pod jednou z nejkrásnějších jabloní.

Byl tu takový nádherný klid a navíc kůra vyhřátá od sluníčka příjemně hřála a tak netrvalo ani pár minut a Apple Bloom spokojeně se šťastným úsměvem na tváři usnula. A právě v tu chvíli se kolem ní začaly dít ty nejpodivnější věci.

 

• • •

 

„Vstávej, ty můj Kvítku Jabloňový,“ ozval se podivný lehce šeptavý, ale překrásně melodický a zpěvavý dívčí hlas a na Apple Bloominých rtech přistál něčí sladce horký a svůdně vábivý polibek plný lásky a příslibů.

Apple Bloom se zprvu vyděsila tak, že v jediném okamžiku vyskočila zpět na všechny čtyři odhodlaná bránit se komukoliv, kdo měl tu drzost, že využil jejího spánku a ukradl si polibek, který mu nepatřil.

„Hi, hi,“ ozval se dříve, než se stačila alespoň trošičku rozkoukat, druhý a mnohem více dovádivý hlas odněkud ze stínů po její levé straně. „Ta je tak rozkošná, kdy se bojí.“

„Tiše,“ zazněla další slova tentokráte zprava. „Copak nevidíte, jak jste ji chudinku vyděsily?“

Zmatená Apple Bloom měla opravdu trochu strach. Sice se zdálo, že jí nikdo ublížit nechce, ale nikoho v té tmě, která se mezitím, co spala, snesla na sady, neviděla. Pouze si všimla několika podivných a značně nejasných stínů.

„K-kdo jste?“ podařilo se jí vykoktat. „A co po mě chcete?“

„Ach, já vrba jedna stará,“ zhrozil se ten úplně první hlas, který nemohl být dál než jen stopu před Apple Bloom. „Úplně jsem zapomněla, že nás v takovéto tmě nejspíš neuvidíš. Hned to dám do pořádku,“ dodala ta bytost oním stále příjemným, ale v dané situaci trošičku chvatným tónem.

Pak se jen z temnoty ozvalo kratičké tlesknutí cizích kopýtek a najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, přiletěly celé tisícovky drobounkých zářivých světlušek. Krátce zakroužily kolem Apple Bloom a pak se usadily na každém alespoň trošičku volném kousku prostoru, který okamžitě prozářily svým příjemným lehce zlatavým a až překvapivě jasným světlem, jež zahánělo všechny stíny a odhalovalo to, co se až dosud v temnotách skrývalo.

A Apple Bloom tam jen tak stála s pusou údivem doširoka rozevřenou a nevěřila svým očím.

Přímo před ní stála podivná téměř poloprůsvitná zemská kobylka v barvě těch nejkrásnějších růžovoučkých okvětních plátků s očima svěže zelenýma a dlouhou zlatem se třpytící hřívou bohatě protkanou všemožnými květinami a i několika čerstvými lístky.

Kolem ní se ve vzduchu vlnil překrásný slavnostní šat utkaný ze samých jabloňových kvítků, které se lehounce třepotaly v tom mírném večerním vánku a šířily kolem sebe tu svou opojnou toužebnou vůni.

To ta druhá kobylka po levici, ač v lecčems podobná, se od té první značně lišila. Její srst byla sytě rudá a leskla se v záři světlušek, jak čerstvě utržený plod. Hřívu měla světloučce hnědou a bez ozdob. Jen pod ušima se jí jako dvě náušnice pohupovala dvě nejkrásnější jablíčka, jaká kdy vůbec Apple Bloom spatřila. A oči? Ty měla černé tak, že vypadala jako dvě maličká jablečná jadérka.

I ona byla oděna do šatů, ale tyhle byly na rozdíl od prvních spletené z těch nejsvěžejších čerstvě se rozvinuvších lístků. Vlastně se zdálo, že to ani tak nejsou šaty, jako spíš jen další součást oněch podivných bytostí.

Třetí kobylka vypadala ze všech nejstarší. I ona však byla stále neuvěřitelně krásná. Vždyť její oranžová srst a rusá hříva byly stále plné té podivné jiskřivé nádhery, jíž tu náhle v okolí bylo tolik. Oči měla hnědé jak dva lískové oříšky a vyzdobená byla několika popadanými větvičkami umně vpletenými do své dlouhé hřívy.

Její šat byl pestrý a každý jejich kousek zářil nějakou jinou barvou. Nebylo se také čemu divit, když ho měla ušitý z popadaného listí zbarveného podzimem, jenž jako jediný uměl s nimi takováto úžasná kouzla.

„Hi, hi,“ ozvala se opět ta kobylka s oním dovádivým hlasem. „Nevěděla jsem, že poníci umí tolik různých výrazů,“ pousmála se nad Apple Bloominou stále značně překvapenou a šokovanou tváří.

„Tiše, ty jedno poupě nezbedný!“ okřikla ji ta třetí. „Chceš ji snad vystrašit ještě víc? Copak nevidíš v jakém je šoku? Já věděla, že se jí nemáme ukazovat.“

„Těch si nevšímej,“ usmála se ta první kobylka přímo na Apple Bloom a popostoupila k ní opět o několik krůčků blíž. Voněla tak sladce a smyslně, že všechen strach, jenž Apple Bloom až dosud cítila, náhle zmizel, jak mávnutím kouzelného proutku. „Nikdo z nás ti tady neublíží,“ ujišťovala ji ona kobylka tím svým vlídným hřejivým hlasem. „Chtěly jsme se jen s tebou sejít a zatančit si.“

„Zatančit?“ zamrkala Apple Bloom zmateně. Žádnou takovouto nabídku by rozhodně vprostřed sadů rozhodně od nikoho nečekala. Ledaže by… „Copak jste snad nějaké víly?“ zeptala se Apple Bloom značně nejistě.

„Hi, hi,“ ozvalo se zleva.

„Někteří nám tak říkají a jiní zase jinak,“ usmála se na ni ta nejbližší kobylka. „Tak jako tak jsme sem za tebou přišly, abychom ti poděkovaly, jak hezky se o nás všechny staráš. A jak lépe vyjádřit svůj dík než společným tancem? A nemusíš mít strach, že bychom tě chtěly utancovat k smrti. To je jen taková pověra, co o nás šíří ti závistivci, kterým jsme se nikdy neukázaly.“

„Hi, hi,“ zasmála se zase ta veselá.

„Pšt,“ napomenula ji ta třetí.

„O vás?“ ujišťovala se Apple Bloom a toho věčného vyrušování těch zbylých dvou víl si už ani téměř nevšímala.

„No ano,“ pokračovala ta první. „Přebýváme v těch stromech tady okolo a skrz ně vnímáme i všechnu péči a lásku, jež jim věnuješ. Mně patří třeba ten, pod kterým jsi zrovna usnula.“

Apple Bloom sebou zděšeně škubla a omluvně se na ten strom za svými zády podívala. „Mrzí mě jestli…“ začala zmateně.

„Ale kdepak,“ přerušila ji ona víla lehkým pohlazením svého kopýtka po jejích rtech. „Nemáš se zač omlouvat. Moc ráda jsem tě držela ve svém náručí.“

Apple Bloom se zachvěla, když jí tělem od hlavy až ke kopýtkům projelo při tom něžném dotyku zvláštní, ale o to příjemnější mrazení.

„Jak se jmenujete?“ zkusila Apple Bloom zahnat otázkou ty podivné pocity a myšlenky, jež v ní blízkost té tajemné a krásné bytosti probouzela. Ne, že by nebyly příjemné, ale Apple Bloom byla přeci jen slušně vychovaná kobylka, a tak se za ně trochu styděla.

Víle před ní prolétl po tváři zvláštní úsměv a v očích jí toužebně zajiskřilo. Zdálo se, že moc dobře ví, co Apple Bloom cítí a že se svými vlastními pocity od ní ani zrovna moc zrovna neliší. I tak však z její tváře i nadále zářila ta vlídnost a pochopení, jež Apple Bloom tolik uklidňovaly.

„My jména žádná nemáme, ale občas si říkáme přezdívkami,“ odpověděla ona víla. „Já jsem Poupěnka,“ představila se a lehce se před Apple Bloom uklonila.

„Mě říkají Jadřinka,“ zachichotala se ta druhá víla po levici.

„A mě Pozdnička,“ usmála se ta třetí a také se uklonila.

„Je nás tu ještě několik,“ ozvala se opět Poupěnka. „Zbytek se však příliš styděl, aby se ti jen tak ukázal, ale nemusíš se bát. Za chvilku se k nám určitě přidají.“

„Moc ráda je všechny poznám,“ přitakala Apple Bloom zdvořile.

„Já vím. Zatančíš si tedy se mnou, Jabloňový Kvítku?“ zeptala se Poupěnka náhle s úsměvem lehkým a uklidňujícím jako vánek a nastavila Apple Bloom své kopýtko.

„Moc ráda,“ vrátila jí Apple Bloom ten její úsměv a kopýtko přijala. Bylo tak úžasně heboučké a příjemně teploučké. Už nikdy by ho nejraději nepustila.

„Děkuji,“ uklonila se Poupěnka znovu a pak ještě spěšně dodala: „Vím, že na to nejspíš nebudeš zvyklá, a tak kdyby bylo cokoliv v nepořádku nebo se ti něco nelíbilo, dej mi vědět. My toho okamžitě necháme.“

Apple Bloom taková starost o ni velice dojala. Chystala se už něco hezkého té víle říct, ale ta její rty bleskurychle umlčela těmi svými.

Bylo to tak neuvěřitelně rychlé a nečekané, že se Apple Bloom ani nestačila nadechnout, ale i tak to bylo nesmírně příjemné. Vlastně krásnější a sladší polibek snad ještě ani od nikoho nedostala.

„Dost už bylo slov,“ zašeptala Poupěnka a Apple Bloom k sobě něžně přitáhla.

Náhle se odkudsi ozvala zvláštní nadpozemsky krásná hudba. Zdálo se, že vychází ze samého nitra okolních stromů a svými tóny rozechvívala i tu nejmenší částečku jejího těla. Nic tak krásného ještě Apple Bloom neslyšela a přála si, aby tahle chvilka nikdy neskončila. To však ještě netušila, co přijde potom.

Poupěnka se postavila na zadní, ale Apple Bloomino kopýtko nepustila, a tak Apple Bloom nezbylo než ji následovat. A pak kolem ní náhle všechny ty víly včetně Poupěnky, která ji vedla, začaly tančit.

Brzy se i sama Apple Bloom chytila rytmu té krásné hudby a následovala svojí dnešní partnerku po mýtince rozzářené světluškami a slabým třpytem měsíce. Ve vzduchu se vznášela ta krásná a stále sílící opojná vůně jabloňových květů, jež se snažila pomotat Apple Bloom hlavu. Ta se tomu teď už ani trošičku nebránila a jen si to užívala. Vždyť to přeci bylo tak krásné.

V ten okamžik na zádech ucítila něčí lehoučké pohlazení následované hned druhým přes ouško. Srdce se jí při tom rozbušilo tak jako ještě nikdy a Apple Bloom cítila, jak jí tváře zaplavuje horkost a růž vzrušení.

A tančících víl stále přibývalo a přibývalo, až jich byly celé desítky, ale v tom jak se kolem ní svět divoce točil, se to zrovna moc dobře spočítat nedalo. To ale Apple Bloom ani trošičku nevadilo. Cítila se jako ta nejšťastnější kobylka na celém světě a její radostí a vzrušením opilé mysli připadalo vše na téhle mýtince přímo božsky úžasné.

Po chvilce se k dotykům přidaly i sladké polibky doprovázené radostným chichotáním, tichým šepotem a něžnými vzdechy rozkoše. Některé polibky byly jen letmé a kratičké a jiné zas dlouhé a plné vášně smísené s touhou. Jedny voněly po jablíčkách a jiné zas po svěží trávě nebo po kůře stromů. Většina z nich přistávala na rty, ale našly se i takové, které si získaly pozornost jiných míst. Od oušek přes čumáček až po temeno hlavy skryté pod hřívou, která se nějakým kouzlem osvobodila ze sevření všech mašlí a stáčela se kolem Apple Bloom jak nějaký skotačící plamen.

Stejně tak dováděl a vířil i její nádherně rudý ocásek, jež v jednu chvíli odhaloval a v druhou zase skrýval její doslova hořící klín. Ještě nikdy v životě se Apple Bloom necítila tak nesmírně vzrušená. Anebo snad ano a jen si to nepamatuje? Myšlení teď bylo tak těžké a navíc naprosto zbytečné.

Tanec neustále zrychloval a víly kolem ní vířily stále divočeji. A pak se k hvězdné obloze nad jejich hlavami vznesl první úlevný výkřik slastného vyvrcholení, který patřil jedné z těch nově příchozích víl a který svou hlasitostí na chviličku přehlušil i tu nádhernou melodii, v jejímž rytmu se Apple Bloom stále divočeji a vášnivěji otáčela.

V tu chvilku si Apple Bloom, jejíž smysly se tím kratičkým vyrušením na maličký okamžik zas vyjasnily, poprvé všimla, že podobné milostné pozornosti se nedostává jen jí, ale naprosto všem vílám, které ji obklopovaly. Svět a tanec s ním se změnil v místo plné něžného hlazení, sladkých polibků a vzrušujícího dovádění. Nikde však nedocházelo k těm dotykům nejintimnějším, ale těch ani vlastně nebylo potřeba.

Celá její duše i srdce doslova přetékaly emocemi a ona náhle pocítila zvláštní nutkání, že se o to všechno musí s někým podělit. Přitočila se tak k jedné z víl a sama ji s rozkoší vášnivě políbila.

Víla zavzdychala vzrušením a Apple Bloom na svém čumáčku ucítila její horký zrychlující se dech plný vášně a touhy. Pak ji víla objala a svým hrdelním zasténáním jí dala najevo tu slast, jež v Apple Bloomině těsném sevření právě prožívala.

I to však muselo jednou skončit, a tak když bylo po všem ji ona víla se slzičkou štěstí v oku zas, ač značně nerada propustila ze svého dychtivého objetí a celá vyčerpaná vypadla z toho roztočeného kola ven.

Apple Bloom se ani nestačila vydýchat a už se jí ujala další a vrátila ji zpět do toho divokého extatického tance. A ona ani odpočívat nechtěla. Cítila jak vzrušení a touha v ní s každým tónem, pohlazením či polibkem neustále roste a roste, až už téměř hrozilo, že se z toho všeho snad zblázní.

V ten okamžik si všimla, že je zpátky u Poupěnky a upřela na ni prosebný pohled zčásti zakalený tím zdánlivě nekončícím vzrušením, které rozehrávalo i ty nejjemnější strunky jejího mladého těla.

Víla pochopila a okamžitě se k ní pevně přitiskla v tom nejvášnivějším polibku. Na malý moment Apple Bloom cítila na své hrudi dvě divoce bušící srdce. To své a i to, jež patřilo Poupěnce. A tahle neskonale intimní chvilka byla tou poslední kapkou, kterou potřebovala, aby se ta hráz v její mysli protrhla.

Někde v hlubinách své duše ucítila formující se vlnu obrovské energie, jež pak v jediném záblesku vytryskla do všech stran a zalila její tělo tou nejkrásnější a nejúžasnější slastí, jakou kdy mohla zažít. Z úst se jí skrze stále propletené rty vydral ten nejsladší vzdech, ale ona ho už ani nevnímala.

Svět se rozplynul a zůstaly jen ony dvě sevřené v tom nejtěsnějším a nejsdílnějším objetí plném lásky, dokonalého porozumění a štěstí. Ještě nějakou chvilku se Apple Bloom tetelila na vrcholku neskonalého blaha, ale pak přeci jen, ač se tomu bránila sebevíc, začala pomalinku klesat zase zpět.

Vrátila se hudba, vrátily se i tančící víly a okolní sady, ale ona byla tak nesmírně unavená, že už nedovedla ani stát. Poslední, co ucítila, byl něžný dotyk kopýtek, které ji uložily zpět do trávy a něžný polibek doprovázený tichým přání na dobrou noc.

„Sladké sny, Jabloňový Kvítku,“ loučila se s ní ta slůvka plná lásky a porozumění.

 

• • •

 

Apple Bloom se slastně protáhla a zamžourala do paprsků vycházejícího slunce. Ani nemohla uvěřit tomu, jak nádherně se cítí. Vůbec nebyla polámaná a cítila se tak nádherně odpočatě a mladě, že by se nejraději okamžitě někam rozeběhla.

„Copak to byl všechno jen sen,“ pomyslela si, ale pak si všimla desítky drobounkých růžolících kvítků vpletených do její rusé hřívy. I srst byla nějaká hezčí a dokonce se zdálo, že je celá dočista vykoupaná a vyhřebelcovaná. Ještě nikdy se necítila tak úžasně svěže.

Pak si všimla toho stromu, jenž se nad ní ochranitelsky skláněl, a hlavou jí bleskla ta slůvka, jež jí během noci Poupěnka říkala. Neváhala ani chvilku a pevně tu krásnou jabloň, která v mnohém připomínala tu úžasně milou vílu, objala kolem kmene.

„Díky,“ zašeptala a po tváři jí steklo několik slz odloučení, které však náhle zastavil něčí neviditelný sladký a důvěrně známý polibek. A tehdy Apple Bloom pochopila, že již zde bude až navěky věků s láskou a radostí vítána. Už teď se těšila, až se za vílami z jejích sadů zas někdy podívá.

Vždyť koneckonců jí srdce našeptávalo, že vždycky byla jednou z nich.

 

Konec