Ve spárech vlčích

„Víš, vždycky jsem tam ve Svobodném lese cítila, že mě někdo potajmu sleduje,“ usmála se náhle Twilight, až se její purpurové oči radostně rozzářily, a ještě víc se přitulila k tomu úžasnému tvoru, jehož tak milovala. Ach, jak hebká a příjemně teplá byla jeho stříbrně šedá srst.

„Myslela jsem si ale, že to tak nějak k tomu místu patří,“ pokračovala po chvilce, kdy si jen vychutnávala vzájemnou blízkost. „Kdybych jen tehdy tušila, že jsi to ty, tak bych se možná nechala chytit daleko dřív,“ usmála se svůdně a něžně svého milého čumáčkovala. Polibek, který si tím vysloužila, byl stejně sladký, jako všechny ty předchozí.

„Kdo ví, Twilight,“ ozval se, když ona překrásná chvilka skončila, druhý daleko hlubší a mnohem více hrdelní hlas. „Vždyť by ses mě nejspíš bála, stejně jako tomu bylo tehdy.“

„Já vím,“ zašklebila se jen tak na oko ta purpurová kobylka. „Byla jsem mladá a hloupá, ale divíš se mi snad?“

„No, popravdě ani moc ne,“ přitakal ten druhý hlubší hlas. „A jsem hrozně rád, že to nakonec takhle dopadlo,“ dodal a nohou mu náhle projela stará bolest, která mu to staré zranění dodnes připomínala.

„To já také, miláčku,“ pronesla Twilight konejšivě, když si toho všimla, a pohladila ho kopýtkem po hlavě. „Jen mě mrzí, že jsem ti to zranění nikdy nedokázala pořádně vyléčit,“ dodala se špetkou smutku a lehkým zklamáním.

Brzy ji však takhle nálada přešla, protože po těchto slovech se jejich těla spojila v další uklidňující a zamilované objetí.

 

• • •

 

Temným zelenkavým příšeřím Svobodného lesa pronikalo jen několik málo nejodvážnějších slunečních paprsků. Všude panovalo zvláštní dusivé ticho, které jakoby se snažilo varovat všechny obyvatele lesa před nebezpečím. Dokonce i kroky purpurové kobylky, která pomalu kráčela po maličké cestičce klikatící se mezi hustými křovinami a napůl ztrouchnivělými starými stromy, zněly tak nějak tlumeněji.

Ona sama si však té podivné atmosféry, jež ji tak náhle obklopila, nejspíš ani nevšímala. Hlavu měla totiž kdesi v oblacích a přemýšlela nad tím, co vše se dnes od moudré Zecory dozvěděla. Bylo toho spousta, a tak ani nebylo divu, že již dnes byla celkem unavená a těšila se, až si napustí horkou vanu, zapálí pár vonných svíček a konečně si pořádně zarelaxuje.

Naneštěstí jí ten dnešní den nechtěl dopřát žádný takovýto luxus. To ale samozřejmě Twilight Sparkle nevěděla. Možná to vlastně tehdy mohlo dopadnout i hůř, kdyby ji před blížícím se nebezpečím nevarovala ta podivná předtucha. Anebo to byl spíš něčí hlas, který do ticha vykřikl její jméno? Tím si nebyla ani trošičku jistá, ale i tak to stačilo k tomu, aby se zastavila a zbystřila své smysly.

A v tu chvíli je spatřila. Dva veliké páchnoucí dřevní vlky, kteří na ni kousek opodál na cestičce číhali a s hladovým výrazem v jedovatě zelených očích sledovali svou blížící se kořist. Kdyby se nezastavila, tak by si jich určitě nevšimla a skončila by v jejich spárech. To však stále neznamenalo, že se tomu tak nestane o nějakou chvíli později. Twilight Sparkle věděla, že jí hrozí smrtelné nebezpečí.

Opatrně tedy začala po cestičce ustupovat a stále se zrakem upřeným před sebe sledovala ty dva dřevní vlky skryté v křoví. Naneštěstí i oni brzy pochopili, že o nich ta kořist s největší pravděpodobností ví a tak se přestali skrývat a zamířili pomalým tichým krokem naproti té lahodně vyhlížející kobylce. Jeden přicházel k Twilight z pravé strany a druhý z levé. Bylo jasné, že ji chtějí sevřít do kleští.

Twilight zalitovala nad tím, že nemá křídla, o která přišla, když před lety odmítla Celestiinu nabídku stát se další princeznou. Naštěstí tu byla její věrná magie, jež byla vždy ochotná pomoci jí z nejhoršího. Twilight tedy soustředila své síly a chystala se k teleportaci na nějaké bezpečnější místo. Nikdy k tomu však nedošlo.

Náhle, kde se vzal, tu se vzal, jí přímo na zádech přistál třetí vlk a srazil ji prudce k zemi. Twilight udělala několik ošklivě vypadajících kotrmelců, než se zastavila o několik metrů dál v hustém trnitém křoví. Všechno ji pálilo, obzvláště rány po drápech, které se jí zaryly hluboko pod kůži, jedna noha ji příšerně bolela a hlava divoce bušila.

Pokusila se vstát, ale bylo to marné. Svět se tak točil, že téměř ani netušila, kde je nahoře a kde dole, a tak jen s hrůzou ve svých očích sledovala ty tři blížící se věčně hladové stíny.

A jakoby těch vlků tu snad bylo málo, objevil se náhle na cestě další tentokráte již čtvrtý vlk. Tenhle byl však přeci jen alespoň v něčem jiný, i když to vyděšené Twilight zrovna nepomohlo. Nebyl to totiž žádný dřevní vlk, ale normální vlk stříbrný, o kterých již četla v mnoha svých knihách. Nikdy však netušila, že některého z nich, kdy uvidí. V Equestrii totiž téměř žádní nežili.

Ten nový vlk se zdál ještě zuřivější než ti jeho tři dřevění bratři. Tlapy mu divoce bušily do země, jak se k nim v plné rychlosti hnal, a jeho jantarové oči zlostně zářily do šera. Twilight věděla, že nadešla její poslední minutka. Teď ji ti vlci rozsápou a sežerou a ona s tím nic neudělá. Chtělo se jí volat o pomoc, ale místo výkřiku skrz její rty uniklo pouze přidušené zapištění. Zavřela oči a čekala na smrt.

Místo ní se však ozvalo příšerné zadunění doprovázené zvukem lámajícího se dřeva. Překvapená Twilight své oči znovu otevřela a spatřila, že na místě, kde ještě před chvilkou stál jeden z dřevních vlků, teď leží pouze hromádka polámaných klacků a třísek. Přímo od ní uháněl směrem k Twilight ten stříbrný vlk, ale místo toho aby se po ní vrhl, ji pouze přeskočil a přistál přímo mezi těmi zbylými dvěma dřevními vlky, kteří chtěli Twilight sežrat. Ti neváhali ani chvilku a na toho drzého vetřelce bez otálení zaútočili.

Stříbrný vlk v ten okamžik pochopil, že to, co udělal, nebyl zrovna dobrý nápad. Proti dvěma vlkům, měl on sám jen pramalou šanci na vítězství. Přesto však nehodlal nechat tu krásnou purpurovou kobylku ležící mu za zády napospas osudu. A tenhle zvláštní pocit, který ještě nikdy necítil, ho hnal kupředu. Bezmyšlenkovitě se tedy vrhl svým nepřátelům v ústrety.

Les se naplnil zvuky zuřivého boje, ale i když byl stříbrný vlk plný odhodlání, tak bylo jasné, že prohrává. Z mnoha ran mu po těle prýštila karmínově rudá krev a barvila jeho stříbrně šedý kožich. Zuby a drápy ho už od toho věčného trhání a kousání nesmírně bolely a cítil, jak ho síly rychle opouští. I tak se však nevzdával.

Pak ho však nešťastná rána zasáhla hluboko do stehna jeho zadní nohy a on se s bolestivým zavytím svalil k zemi. Dřevní vlci radostně zavrčeli a chystali se ho zardousit.

V ten okamžik se však odkudsi přiřítila purpurová magická střela plná syčící energie a v jediném záblesku vymazala jednoho z dřevních vlků z existence. Zbylý nepřátelský vlk v tu chvíli kratičce zaváhal, čehož okamžitě stříbrný vlk využil a jednou mocnou ranou své tlapy ho srazil k zemi, kde z něj zůstala jen ubohá hromádka dříví.

Teprve až když se ujistil, že žádné další nebezpečí nehrozí, zamířil stříbrný vlk k ležící kobylce, která ho svým kouzlem zachránila. Oči měla zavřené a téměř ani nedýchala, jak byla vyčerpaná ztrátou krve.

Vlk se na ni krátce zadíval a pak ji lehce olízl po tváři.

„Díky,“ zašeptala Twilight vyčerpaně a nakrátko otevřela své oči, aby se zadívala na ten zkrvavený vlčí čumáček nad sebou. „Ale asi už dlouho nevydržím.“

„Tiše, Twilight,“ promluvil vlk uklidňujícím tónem a jí to v tu chvíli ani trochu nepřekvapilo. Dokonce ani nebyla udivená tím, že onen vlk zná její jméno. Všechno jí už totiž bylo úplně jedno. „Hned ti donesu něco, co ti pomůže,“ ujistil ji vlk a odbelhal se do lesa, kde chvilku hledal a sbíral různé léčivé rostlinky.

Když měl vše, co potřeboval, vrátil se k Twilight a všechno to co našel, rozžvýkal ve své tlamě. Teprve pak tou vzniklou směsí potřel všechny rány, které ta kobylka utrpěla. Těch svých si ani nevšímal.

„Tak pojď,“ pokusil se na ni usmát, když dokončil svou práci. „Pomůžu ti dostat se domů.“ Avšak Twilight mu neodpověděla a jen tam bez sebemenšího pohybu ležela. Vlk pochopil, že upadla v bezvědomí, a tak ji něžně jako malé štěňátko uchopil do svých zubů a přehodil si ji přes záda. Pak zamířil směrem, kde jak věděl, ležel Ponyville.

 

• • •

 

„A jsi si opravdu jistá, že se jí něco stalo?“ zeptala se snad už podesáté stále nevěřící Rainbow Dash.

„Ano,“ odpověděla jindy obvykle veselá Pinkie Pie. Teď jí však sžíraly starosti a na smích neměla ani pomyšlení. „Copak nevidíš, jak mi ocásek pořád cuká a ouška kmitají sem a tam? To je můj Pinkie Smysl a ten mě ještě nikdy nezklamal.“

„No dobrá,“ povzdychla si Rainbow Dash. „Věřím ti. V tom případě bychom si ale měly pospíšit pro případ, že by to bylo něco vážného.“ Nemusela se však strachovat dlouho, protože v ten moment se ozvala Applejack, která cválala vepředu.

„Hej, podívejte! Tamhle leží!“ houkla náhle z plných plic a okamžitě se k té malé purpurové hromádce ležící na kraji Svobodného lesa tryskem rozeběhla. Zbytek kamarádek běžel hned za ní.

„Ta je ale zřízená, chudinka,“ ozvala se jako první k údivu všech ostatních Fluttershy, když tam konečně všechny společně dorazily.

„Pff, viděla sem horší,“ pýřila se Rainbow Dash.

„Rainbow!“ okřikla ji Applejack ostře a tím svou kamarádku umlčela. „To určitě udělali vlci,“ dodala, když si pořádně prohlédla zranění.

„Měly bychom ji okamžitě odnést do nemocnice. Tam se o ni postarají,“ navrhla Rarity.

„Jo to je fakt,“ souhlasila Rainbow Dash. „Dejte mi ji na záda. My s Fluttershy tam s ní zaletíme. To bude nejrychlejší.“ Zbylým kamarádkám nezbylo než souhlasit a tak udělaly přesně to, co Rainbow Dash navrhla.

„Ale víte, co mi vrtá hlavou?“ zeptala se Applejack, když obě kobylky pegase odlétly. „Jak se sem Twilight vlastně dostala, když podle stop tu k boji nedošlo? A kdo jí vlastně ošetřil všechna ta zranění? Mám pocit, že tam v lese byl někdo, kdo jí svými činy zachránil život. Dokážete si totiž vůbec představit, jak dlouho by nám trvalo než bychom ji tam našly?“

„Máš pravdu, Applejack,“ pronesla Pinkie Pie s hlavou přilepenou až k zemi. „Podle stop tu skutečně někdo byl a nebyl to žádný poník.“

Žádná z kobylek neměla ani tušení, že je ten někdo pozoruje z nedalekého křoví a že je to ke všemu ještě navíc vlk. Znal je všechny a věděl, že jsou to Twilightiny nejlepší kamarádky. Však tomu již bylo několik let, kdy poprvé zavítaly společně do hlubin Svobodného lesa, který mu byl domovem. Od té doby je všechny potajmu sledoval. Ale největší pozornost věnoval právě Twilight. Sám nevěděl proč.

 

• • •

 

Byl tomu už přesně měsíc od doby, kdy náš šedivý vlk pomohl Twilight před svými dřevními příbuznými. A úplně stejně dlouhá doba uplynula i od doby, kdy ji viděl naposledy.

Ani jednou za tu dobu nezavítala ta krásná kobylka zpátky do lesa a dokonce ani v Ponyville po ní nebylo stopy. Občas sice zahlédl některou z jejích kamarádek nebo nějakého dalšího poníka, ale z toho, co od nich zaslechl, se nikdy nedozvěděl, co vlastně z Twilight je. Začal tedy mít o ni čím dál tím větší strach a doufal, že se jí nic vážného nestalo. Přeci jen její zranění byla celkem ošklivá, když ji zanechal na místě, kde ji později našly její kamarádky.

Moc rád by se za ní do nemocnice podíval, ale věděl, že ve vesnici poníků by ho nikdo vlídně nevítal, a tak zůstal nadále skrytý v lese a všechno sledoval zpovzdálí. Alespoň se ta jeho zranění, jež v boji utrpěl, mohla v klidu zahojit. Pouze hluboká rána na zadní noze stále bolela.

Jaké však bylo jeho překvapení, když ho náhle ze zamyšlení vytrhla ta její příjemná levandulová vůně. Jen ona takhle krásně voněla. Sladce a vábivě. Okamžitě se rozeběhl proti větru, který k němu tu vůni donesl.

Našel ji, jak tam nervózně přešlapuje na kraji lesa a nejspíš na něco čeká. Vedle ní ležel na zemi malý košík zakrytý šátkem. Stříbrný vlk se k ní však neodvažoval přiblížit na menší vzdálenost, než byl teď, natož se jí ukázat a tak zůstal i nadále skrytý ve stínech lesa a se šťastným výrazem sledoval tu mladou kobylku před sebou. Byl rád, že je v pořádku.

„V-vlku? Já vím, že tu někde jsi,“ vykoktala ze sebe náhle Twilight nesměle. „Ukaž se mi prosím. Chtěla bych si s tebou promluvit.“

Vlk skrytý v křoví ztuhl překvapením, ale nepromluvil a ani se nepohnul. Bál se, že by tu kobylku vyděsil.

„Prosím,“ vydechla Twilight ze sebe napůl smutně a napůl zklamaně. V nemocnici měla totiž spoustu času na přemýšlení o tom zvláštním vlkovi, který jí zachránil život a který ji navíc znal dokonce i jménem. Časem zjistila, že si přeje se s ním znovu sejít, ale trvalo dlouho, než našla dost odvahy. A tak jí teď bylo trochu líto, když se ten vlk odmítal ukázat.

Naštěstí se to její poslední slůvko zabodlo našemu vlkovi hluboko do srdce a on najednou věděl, že ji tam nemůže nechat jen tak stát. Postavil se a vystoupil z křoví, v němž se až dosud téměř po celý život skrýval.

Twilight si ho všimla a vlk svými smysly ucítil ve vzduchu její strach. Bála se ho a přesto ani o krůček neucouvla. To na ní vlk vždycky obdivoval. Nechtěl ji však děsit víc, než bylo potřeba, a tak se k ní blížil pomalým a rozvážným krokem. Teprve až když byl téměř u ní, našla Twilight dost odvahy a promluvila.

„Z-zdravím tě, vlku,“ pozdravila ho a její hlas se chvěl. „Chtěla jsem ti poděkovat za to, že jsi mě tam v lese zachránil.“

„A já zdravím tebe, Twilight Sparkle,“ usmál se vlk a snažil se tak zakrýt svou vlastní nervozitu, která ho náhle téměř ochromovala. V žaludku cítil podivné třepotání, jakoby se mu tam uhnízdilo hejno motýlů.

„Vidím, že máš oproti mně trochu výhodu, když znáš mé jméno,“ řekla ta purpurová kobylka. „Vím, že jsi mě oslovil již tehdy, když mě přepadli ti dřevní vlci, ale nebyla jsem si úplně jistá tím, jestli to náhodou nebyl jen pouhý sen. Teď když už konečně vím, že ho opravdu znáš, bych byla velmi poctěna, kdybys mi prozradil to své.“

Vlk se na ni krátce a překvapeně zadíval. Bylo to už mnoho let, kdy se ho někdo druhý ptal na jeho jméno. Pak se však usmál a pravil: „Jmenuji se Greytail.“

„Moc hezké jméno. Myslím, že lepší by se k tobě snad ani nehodilo,“ opětovala Twilight jeho úsměv a bylo vidět, že notně pookřála, když se jí ten vlk představil. Když znala jeho jméno, tak se ho už náhle ani trochu nebála. Vlastně by se i dalo říct, že se v jeho blízkosti cítila v bezpečí.

„Děkuji,“ odpověděl Greytail zdvořile, ale jeho ta nervozita stále ještě neopustila, takže se ani na nic dalšího nezmohl.

Twilight si toho nejspíš všimla, ale nijak to nekomentovala. Místo toho se slovy: „Něco jsem ti donesla.“ popadla košík, který měla s sebou a postavila ho před něj.

Vlkovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že takhle blízko k ní ještě nebyl. Dělilo je jen několik málo desítek centimetrů a z té překrásné silné vůně, která z kobylky doslova vyzařovala, se mu divoce rozbušilo srdce.

„Neboj se,“ usmála se na něj Twilight znovu. „Jsou v něm jen nějaké koláčky, které pro tebe upekla Pinkie. A také trochu toho nejlepšího jablečného moštu od Applejack. Určitě ti to bude moc chutnat. Vím, že vy vlci spíš jíte maso, ale to my poníci bohužel nemáme.“

„Já ne,“ odpověděl vlk bez přemýšlení.

„Cože?“ podivila se Twilight.

Teprve po téhle Twilightině otázce Greytailovi došlo, co vlastně před chvilkou řekl a doslova celý zrudnul. Chvilku mu trvalo, než našel ta správná slova, ale Twilight ho nijak nevyrušovala a trpělivě čekala, až jí odpoví.

„No já skoro maso nejím,“ začal konečně Greytail s vysvětlováním. „Sem tam sním nějakého toho brouka nebo rybu, ale nikoho jiného v lese nelovím. Spíš se živím kořínky anebo plody, co tu najdu.“

„Tak to jsem moc ráda,“ oddychla si ta kobylka a doslova se rozzářila.

„Hmm,“ zabručel vlk a zrudl ještě víc. Připadal si tak nesmírně hloupě. „Nedáš si něco z toho košíku se mnou,“ navrhl po chvilce. Nic lepšího ho v tu chvíli totiž nenapadlo a navíc se bál, že ho ta krásná kobylka brzy opustí.

„Moc ráda,“ přikývla Twilight. „Ale dovol mi se nejprve podívat na tu tvou nohu. Všimla jsem si, že na ni při chůzi trochu napadáš.“

„Dobrá,“ souhlasil vlk a natočil se k Twilight bokem, aby se na tu ránu mohla pořádně podívat. To co však následovalo, nečekal ani ve svých nejdivočejších představách.

Na stehnu mu přistála Twilightina sametově hebká a nádherně hřejivá kopýtka. Bylo jasné, že to udělala jen proto, aby si mohla to zranění pořádně prohlédnout, ale i tak vlk cítil, jak se mu srdce najednou snaží vyskočit krkem ven. Hlasitě polkl a vyčkával, co bude dál. Naštěstí to netrvalo dlouho, protože téměř ihned ucítil, jak do jeho těla pronikl podivný záblesk energie a vzduch se naplnil lehkou vůní ozonu. To Twilight seslala své léčivé kouzlo.

„Teď by to už mělo být lepší,“ usmála se Twilight a znovu se postavila na všechny čtyři. „Úplně to však již zahojit nedokážu,“ dodala pak trochu smutně. „Nejspíš ti tam zůstane nějaká jizva.“

Vlk se pokusil na tu nohu znovu postavit a skutečně cítil, že se to značně zlepšilo. „Děkuju ti, Twilight,“ usmál se na tu kobylku vedle sebe.

„Ale to nic přeci nebylo,“ odbyla ho Twilight lehkým mávnutím kopýtka, ale i tak nedokázala zakrýt to potěšené začervenání, které se jí objevilo ve tvářích.

Pak náhle mezi těma dvěma zavládlo na chvilku naprosté ticho a jen se tak dívali sobě navzájem do očí. Ty Twilightiny byly obzvláště krásné.

„Asi bychom se do toho měli pustit, co myslíš?“ navrhla Twilight, když se konečně vzpamatovala z toho náhlého očarování, a Greytail souhlasil a tak již o pár minut později leželi oba dva v trávě s rozbaleným košíkem před sebou a povídali si o všem, co je napadlo. Toho, že jim čas náhle ubíhá daleko rychleji, než bylo obvyklé si ani jeden z nich nevšiml. Teprve až když o několik hodin později zmizelo slunce za obzorem a kraj se ponořil do tmy si Twilight uvědomila, že by se nejspíš měla vrátit domů.

„Asi už budu muset jít,“ řekla zklamaně. „Nebudeš se zlobit, Greyi?“

„Kdepak, Twilight,“ zavrtěl vlk hlavou. „Jen běž, ať se pořádně vyspíš.“

Twilight se na něj dlouze zadívala a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. „Nebude ti vadit, když bych zítra přišla zase?“ zeptala se po chvilce.

„To víš, že nebude,“ odvětil Greytail.

„Děkuji ti, Greyi,“ usmála se na něj a k překvapení obou dvou ho zlehka políbila na tvář. „Budu se těšit,“ dodala a zamířila pryč. Při tom doufala, že okolní tma dokázala alespoň trochu zakrýt tu červeň v jejích tvářích.

Zvláštní bylo, že přesně to samé si myslel i v tu chvíli nachově zbarvený Greytail, který se nezmohl na nic víc než jen na pouhé pokývání hlavou. Ještě dlouho poté, co odešla, se díval tím směrem, kde ležel Ponyville a se spokojeným výrazem ve tváři sledovat tu krásnou hvězdnou oblohu, jež se nad ním třpytila a jež mu tolik připomínala, tu nádhernou kobylku, se kterou se právě rozloučil.

Dalšího dne Twilight skutečně přišla a rozhodně to nebylo naposledy. A to je konec našeho příběhu, ale zároveň začátek jedné veliké lásky

 

Konec