Šestkrát a vždycky poprvé

Dnešek byl obzvláště vyvedený. Však co by si mladý poník mohl přát lepšího než strávit ho ve společnosti kobylky, kterou tak vroucně miluje, i když jí to tedy ještě zatím nikdy neřekl. Ale od toho tu byl onen právě nadcházející jarní večer, jenž pouze čekal na to, až k tomu konečně po týdnech naleznu dost odvahy.

Vzduch kolem nás sladce voní láskou a je plný drobounkých plachtících okvětních plátků, které s až téměř neuvěřitelnou lehkostí dosedají na hladinu maličkého jezírka obklopujícího ostrůvek s altánkem, v němž jsme společně strávili těch několik posledních chvil.

Nic z toho já však prakticky nevnímám a akorát se bezradně topím v těch krásných očích naplněných směsicí lehké nervozity a očekávání. Jsou tak neuvěřitelně nádherné, že málem zapomenu i na ta krásná slůvka připravená na špičce jazyka, ale divoce bušící srdce v mé hrudi by mi je zas rádo ihned připomnělo.

Kéž by mi mohlo pomoci i jinak a zbavit mě toho hrozného strachu, že všechno tím, co se chystám říct, pokazím. Jenže tahle chvilka je jen naše a musím to být právě já, kdo konečně nalezne dost odvahy a překoná tu poslední zábranu stojící nám v cestě.

Zhluboka se nadechnu a s pohledem stále upřeným na ni konečně promluvím.

„Miluji tě,…“

 

• • •

 

„… Applejack.“

„Však já tebe taky, cukříku,“ usměje se na mě ta krásná kobylka prakticky bez meškání. Skoro se zdá jako by na tato slova celou tu dobu čekala.

„Ještě nikdá mi s žádným poníkem nebylo tak dobře, jak s tebou,“ pokračuje dál a v jejích hlubokých zelených očích tančí drobounké radostné jiskřičky.

„Mně se s tebou také vždycky moc líbilo,“ usměji se a vím, že oproti jejímu jistému hlasu zní ten můj pěkně nervózně. „Jsi opravdu moc milá a krásná kobylka,“ dodám a znovu očima přelétnu, ty krásné lehce zelenkavé šaty, které si dnes večer oblékla nejspíš jen kvůli mně.

Vypadá v nich sice trochu nezvykle, ale o to víc jí to sluší. Je zkrátka nádherná tahle Applejack a nezáleží na tom, jestli je oblečená do večerní róby, anebo jen do kovbojského klobouku. Jaké štěstí, že jsem tady v Ponyville potkal právě ji.

„Tak na co čekáš,“ vytrhne mě náhle ona kobylka mého srdce ze snění a já zjišťuji, že se její oranžově zbarvená tvář připomínající zapadající sluníčko ocitla z ničeho nic jen maličký kousíček od té mé. „Copak svou milovanou kobylku nepolíbíš?“ zeptá se mě s drobným škádlivým úsměvem na svých lehce pootevřených rtech a mé srdce se bez dalších okolků na moment definitivně zastaví.

„Já… ehm…“ zakoktám nervózně, když se po chvíli konečně mé srdce zas divoce rozeběhne.

„Nemáš se čeho bát,“ uklidňuje mě Applejack tichounce, ale dřív než stihnu odpovědět, přistanou její rty na těch mých.

Chvilku se ještě na ni dívám s vyděšeným výrazem a očima zcela dokořán, ale pak mě ta její sladká lehce pižmová vůně spolu s něžným horkým polibkem na mých rtech odnese kamsi mimo náš svět a mé oči se pomalinku zavřou, aby si srdce mohlo dosyta vychutnat tu přemíru emocí.

„Hmm,“ zavrní Applejack spokojeně, když se po dlouhé chvíli zase nadechla. „To bylo vopravdu moc pěkný. Co kdybychom to zkusili ještě jednou?“

 

• • •

 

„… Fluttershy,“ pronesu tak tiše a opatrně, jak jen dovedu. I tak však ke svému lehkému zklamání sleduji, jak se tyrkysové oči té překrásné kanárkově žluté kobylky sklápějí vyděšeně k zemi.

„O-opravdu?“ ujišťuje se tichounce s pohledem upřeným kamsi na svá kopýtka.

„To víš, že ano,“ snažím se ji uklidnit a nejraději bych ji pohladil po té její růžové hřívě, ale bojím se, že to by ji spíš vyděsilo. „Jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější kobylka jakou jsem kdy potkal.“

„Hmm…“ pípla tiše a její oči se zas pomalinku začaly vracet k těm mým, až je konečně opět našly. „J-já tě t-taky m-miluji,“ vysouká ze sebe jen s největšími obtížemi, ale i tak jsou to ta nejkrásnější slova, jaká jsem kdy slyšel. A jaké štěstí, že jsou právě od ní. Od kobylky, které patří celé mé srdce.

„Já vím,“ usměji se na ni očima plnýma lásky a něžně ji pohladím kopýtkem po té její roztomilé tvářičce, čímž ji dokonale umlčím. Pouze ty nádherné a nervozitou se lehce chvějící oči v barvě oceánu jsou důkazem, že mě stále sleduje.

A pak bez dalšího vyčkávání ji lehounce políbím přímo na její rty vonící po šeříku.

Fluttershy sebou lehounce škubne, ale ne tolik, aby mě ztratila. Netrvá dlouho a já navíc cítím, jak mi ona sama zlehounka odpovídá.

„D-děkuji,“ začervená se ta moje žluťoučká kobylka, když ta krásná chvíle přeci jen nakonec skončí, a pomalinku mě obejme svými kopýtky kolem ramen. Neváhám a znovu ji políbím.

 

• • •

 

„… Pinkie Pie.“

„Íííí,“ vypískne ta usměvavá růžová kobylka radostí a začne nadšeně poskakovat sem a tam. „To je super! Já tě totiž taky miluju! Hrozně, hrozně moc miluju. Jen jsem se ti to bála říct, abych to nepokazila, ale teď už to vím a jsem tak hrozně šťastná. Vlastně jsem takhle ještě šťastná asi nikdy nebyla. Je to úplně úžasný. Budeme teď spolu péct koláčky a budeme mít spoustu hříbátek. Jé, to bude krása. Už se těším až…“

„Pinkie,“ zarazím jí vprostřed výskoku kopýtkem něžně přiloženým k jejím rtům. A vůbec to není proto, že bych už nechtěl poslouchat ten její nádherně veselý hlas. Pouze bych jí i já sám velice rád něco pověděl, ale to je u Pinkie, když se rozdovádí, opravdu velice těžké.

„Ano?“ zamrkala svýma úžasně nebesky modrýma očima a uklidnila se. Náhle vypadala tak trpělivě a rozvážně. Kdo by to byl do ní řekl, ale já ji už nějakou tu dobu znal a už mě to vlastně ani nepřekvapilo.

Pinkie byla prostě skvělá kobylka, která kvůli radosti ostatních občas tak trošičku zapomínala sama na sebe. A proto bych to chtěl být právě já, kdo ji udělá doopravdy šťastnou.

„Moc ti to sluší,“ usměji se na ni a na ty její krásně roztomilé růžovoučké šatičky, do kterých se dnes večer oblékla, což bylo jistě velice pozorné a milé. „Ale ty jsi ještě mnohem a mnohem krásnější,“ dodám ihned vzápětí a sleduji, jak tahle jindy rozverná kobylka rudne rozpaky.

Pak, aniž bych ji nechal trošičku vydechnout, ji zprvu velmi zlehka políbím na ty slaďoučké rtíky s chutí skořice a karamelu.

Pinkie kupodivu nezareaguje nijak přehnaně a pouze se ke mě přitiskne ještě o něco blíž. Je tak krásná. Tak sladká. Kéž by tahle společná chvíle vydržela navždy, ale někdo z nás dvou se přeci jen bude muset nadechnout. Prozatím to však ještě nějakou tu chvilku vydržíme.

 

• • •

 

„… Rainbow Dash.“

„To myslíš jako vážně, parťáku?“ upřela na mě ona oslovená nebesky modrá kobylka tázavý pohled, čímž mě poněkud vyděsila, neboť jsem náhle nabyl dojmu, že jsem na ní až příliš pospíchal. Obzvláště když moc dobře vím, jak obezřetně ukrývá před ostatními své něžné srdce. Teď už to ale nešlo zastavit.

„Ano, Rainbow Dash,“ odpovím jí a můj hlas nabude okamžitě zpět svou ztracenou jistotu. „Jsi ta nejlepší a nejúžasnější kobylka v celém Ponyville. A já jsem vděčný za každou chvilku, kterou mohu s tebou strávit. Přál bych si však, aby jich bylo ještě mnohem víc. Mám tě totiž moc rád a nedokáži si představit nic krásnějšího než trávit svůj život s tebou.“

Rainbow Dash mlčela a jen se na mě dívala s podivně překvapeným výrazem v tváři. V koutku oka se jí zajiskřila maličká slzička.

„Vidíš, co děláš,“ postěžovala, když si jí konečně všimla. „Kvůli tobě teď brečim jak nějaká malá holka. Ale mám tě taky moc ráda,“ špitla na závěr jen tak mezi řečí, aby si toho nikdo jiný snad nevšiml.

V ten moment k ní opatrně přistoupím a podívám se zblízka do těch krásných fialkových očí plných až dosud skrývané nedočkavosti a napětí.

Lehounce uchopím jedno její kopýtko do svého a velice opatrně ji políbím.

Zdá se, že je Rainbow Dash z toho trošičku zmatená, ale neucukne a za chvilku se zdá, že i ona si začíná užívat tohoto krásného okamžiku. Kdyby jen věděla, jak je krásná a jak nádherně voní po bouřce, ale teď jí to rozhodně říkat nebudu.

„Tohle jsem si vždycky přála vyzkoušet,“ usměje se na mě, když všechno skončí, a je zas stejně sebejistá jako dřív. „Jen jsem do teď neměla s kým.“

„No, tak to bychom ještě měli spolu trošku trénovat, nemyslíš?“ oplatím jí ten její úsměv a vzápětí cítím, jak na mé ústa přistává další horký milující polibek.

 

• • •

 

„… Rarity.“

„Opravdu, drahoušku?“ zamračí se ta alabastrově bílá kobylka a nervózně si poupraví své nádherné rudé šaty, které si nejspíš sama na tento dnešní večer ušila.

„Já…“ zarazím se vprostřed odpovědi a mou hlavou bleskne myšlenka, jestli jsem to mezi námi přeci jen nepokazil. Teď už je ale pozdě vzít svá slova zpátky, a tak mi nezbývá než o svou milovanou nadále bojovat. Vždyť za to ta má nádherně úžasná Rarity stojí. Bez ní bych žít nejspíš už ani nedovedl.

„Ještě nikdy jsem nepotkal kobylku tak krásnou a vznešenou,“ řeknu jí po pravdě s pohledem upřeným do těch jejích. „A navíc jsem s tebou za těch několik týdnů zažil ty nejkrásnější chvíle svého života. Proto jsem se rozhodl ti darovat své srdce a říct ti, co vlastně cítím.“

„I mně je ctí znát tak úžasného gentlemana, ale pravá dáma se ke svým citům nikdy nahlas nepřizná,“ usměje se na mě škádlivě, ale téměř okamžitě výraz v její tváři zas zněžní. „Myslím si však, že tohle ti jako odpověď zcela jistě postačí,“ dodá šeptem s čumáčkem těsně vedle mého ucha a vzápětí mě zamilovaně políbí.

Ach, jak nádherně sladce a vábivě voní hřebíčkem. A jak úžasně měkké a hřejivé jsou ty její rty. Teď už není pochyb o tom, že ji miluji celou svou duší a že ona miluje mě.

„Bylo dostatečně přesvědčivé, můj drahý?“ zeptá se mě s úsměvem, když se k mé značné nelibosti zas ode mne odtáhne.

„Hmm,“ zamyslím se. „Nějak si nejsem jistý tím, jestli jsem tomu pořádně rozuměl,“ dodám škádlivě.

„Doufala jsem, že to řekneš,“ zablesknou se v jejích očích zvláštní toužebné jiskřičky a znovu svými rty zaplní celý můj svět.

 

• • •

 

„… Twilight.“

„Já tebe taky,“ usměje se na mě a není pochyb, že to myslí zcela upřímně. „Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale z mých knížek mi tak úplně nebylo jasné, kdy je ta správná chvíle.“

„Myslím, že to byla právě tahle,“ sdělím jí a nemohu se ubránit vlastnímu radostnému úsměvu.

„Tak to jsem ráda, že jsem to nepokazila,“ oddychne si ta moje krásně purpurová kobylka. „Nevím, co bych si bez tebe počala, kdybych o tebe přišla.“

„Neboj se, Twilight,“ uklidňuji ji něžně a hladím kopýtkem po hřívě. „Já s tebou zůstanu až navěky,“ dodám a velice pomalinku ji políbím na ty její levandulové rtíky. Jaké štěstí, že jsem poznal zrovna jí. Tu nejchytřejší a zároveň nejnádhernější kobylku v celé širé Equestrii.

„Páni, to bylo úžasné,“ zazubí se na mě, když je po všem. „O tom bych měla napsat Princezně Celestii.“

V mých očích se objeví dosud nevyřčená zděšená otázka, ale Twilight mě zas okamžitě uklidní.

„To byla jen legrace, miláčku,“ zasměje se, a aby mě zbavila i těch posledních starostí, tak mě zase pomaličku políbí.

 

• • •

 

Zdá se, že ten dnešní večer jen tak neskončí.

 

Konec

 

Anebo taky ne