Samá oslava

Samaá oslava

Autor: Rivel Arosis a já

 

„,Haló, je tu někdo?‘ zavolala zoufale, ale nikdo se neozval.“ pustil jsem se do psaní nové povídky.

Hej?“ ozvalo se náhle odkudsi zdaleka.

Dokonce i ozvěna zarytě mlčela.“ pokračoval jsem a toho hlasu si zdánlivě nevšímal.

Haló?!“ zaznělo znovu a tentokrát již mnohem nedočkavěji, ale já si stále hleděl svého, jakoby se nic nedělo.

Všude byla jen ticho a tma.“ ubíhaly mé prsty nerušeně po klávesnici dál a dál.

Haló, slyší mě někdo?“ zahřmělo náhle tak hlasitě, až jsem se málem v šoku svalil pod stůl.

„Ano, Pinkie?“ zeptal jsem se, když se mé splašené srdce trochu uklidnilo. „Přeješ si něco?“

Ne,“ ozval se sladký a nevinný hlas odkudsi z hlubin povídky. „Jen mě zajímalo, co zrovna děláš.

„Jak vidíš, tak píšu,“ povzdechl jsem si a překvapeně se poškrábal po hlavě. Vážně si teď povídám s postavou ze své právě vznikající povídky anebo jsem se z toho věčného psaní už definitivně zbláznil. To druhé mi znělo pravděpodobněji.

A o čem?“ zeptala se Pinkie Pie zvědavě. Zjevně teď, když nebyla na scéně a neměla co na práci, se trochu nudila.

„Však víš,“ odpověděl jsem jí a ani jsem si nebyl jistý proč. „O Equestrii, o ponících a tak. No vlastně skoro jako vždycky.“

Super!“ ozvalo se radostně. „A budu tam i já?

„Samozřejmě, Pinkie. Na tebe bych přece nemohl zapomenout.“

A i všechny moje kamarádky?“ pokračovala neodbytná Pinkie ve svých otázkách.

„Neboj se, i ty tam budou.“

I Fluttershy?“ nenechala se Pinkie tak snadno odbýt. „Posledně tam skoro nebyla a byla z toho moc smutná.

„Jasně, i Fluttershy tam bude,“ pokusil jsem se jí podat nějakou uklidňující odpověď.

No a co Applejack?“ ozvala se Pinkie téměř vzápětí. „Doufám, že se jí zas nechystáš ublížit. To od tebe bylo moc a moc ošklivé.

„Já vím.“ řekl jsem jí omluvně. „Vždyť mě samému to bylo také líto. Nakonec to ale dobře dopadlo, ne?“

No to sice jo, ale …“ začala Pinkie, ale já ji nenechal domluvit.

„Pinkie, snažím se soustředit. Nemohla by sis chvilku povídat s někým jiným?“ snažil jsem se ji ze všech sil zarazit v dalších otázkách.

No dobrá,“ řekla Pinkie a lehce si povzdechla. „Tak se tu měj.

Úlevně jsem si oddychl a pustil se do dalšího psaní. „Tma tak temná, že nebilo vidět ani na krok.“

Máš tam chybu,“ ozval se zas ten známý věčně veselý hlas.

„Cože?“ zeptal jsem se poněkud nechápavě.

Počkej … Teď bys jí měl vidět. Označila jsem ti jí,“ řekla Pinkie a jedno z písmen se náhle zabarvilo do červena.

„Jak … jak … jsi to udělala?“ zalapal jsem překvapeně po dechu.

No co? Použila jsem obyčejné zvýraznění. To umí přeci každý,“ začala vysvětlovat zcela zjevně velmi pobavená Pinkie Pie.

„Ale …“ začal jsem. Pak jsem si to však raději rozmyslel. Některé věci je lepší nevědět. „Pinkie, já se vážně potřebuji soustředit. Takhle nic nenapíšu.“

Ach jo, s tebou není žádná legrace.“ vzdychla Pinkie a znovu se odmlčela.

Protáhnul jsem si prsty a znovu je položil na klávesnici. „Nebylo tam zkrátka nic. Ani jediný paprsek světla. Jen tma.“

Mně se to nelíbí. To není vůbec zábava,“ ozval se opět ten zjevně nezastavitelný hlas. „Kde je nějaká legrace nebo alespoň nějaká oslava.

„Pinkie! Co tu zas děláš.“ přistihl jsem se, jak na ní zvyšuji hlas.

Jen se ti snažím pomoci,“ řekla trochu zklamaně. Pak ale náhle potěšeně vykřikla: „Jé, já mám nápad.“ a na chvilku se odmlčela, což mě vyděsilo ještě víc, než když mluvila.

A je to,“ zasmála se po chvilce šťastně. „Není to tak lepší?

„Co? Co jsi udělala?“ zděsil jsem se a začal projíždět svůj dokument.

„Můj nadpis?“ zhrozil jsem se, když jsem si toho všiml. „Ty jsi mi změnila nadpis. Vždyť se k té povídce vůbec nehodí.“

Stejně je nudná.“ odbyla mě Pinkie a měl jsem pocit, že tam někde na mě vyplazuje jazyk.

„Tak a teď už toho mám vážně dost!“ obořil jsem se na ní. „Nikdo si s mými povídkami hrát nebude.“

Blééé.“ zaslechl jsem pouze a věděl jsem, že to znamená jediné. Válku. A jako autor jsem měl v rukou zdánlivě ty nejlepší zbraně.

Podivné kouzlo náhle Pinkie připravilo o hlas.“ napsal jsem v domnění, že se jí tak zbavím, ale šeredně jsem se spletl.

Hej, to nebylo vůbec pěkné,“ ozvalo se zas po chvilce a právě napsaný text se z ničeho nic přeškrtnul. „Já ti chci jen pomoct, a ty jsi na mě takový zlý,“ řekla Pinkie skoro plačtivě a já jsem pochopil, že jsem prohrál.

„Omlouvám se ti, Pinkie. Nechtěl jsem tě urazit. Jen jsem toho měl dnes v práci až nad hlavu, a tak nemám zrovna nejlepší náladu,“ řekl jsem jí. „Jestli chceš, tak tu povídku můžeme dodělat společně.“

Opravdu?“ zeptala se mě s nadějí v hlase.

„Slibuji, Pinkie.“

Pinkie slib?“ navrhla již o poznání veselejší.

„Dobrá.“ řekl jsem s úsměvem. „Než abych to řekl, přísahám na svou hlavu, že si radši koláček do oka narvu.“

Super.“ ozval se radostný výkřik a já sledoval, jak se písmenka na obrazovce sama od sebe rozeběhla. Jen občas jsem zasáhnul, když bylo třeba.

 

• • •

 

Není to tak lepší?“ zeptala se mě Pinkie, když jsme skončili.

„To víš, že je,“ usmál jsem se na text svítící na obrazovce. Najednou byl veselejší. Místo smutného hororového příběhu, který byl původně v plánu, to byla povídka o jedné velmi podařené oslavě v Sugarcube Corner. „Jsem moc rád, že jsi mi pomohla.“

Není vůbec zač.“ řekla Pinkie a hlasitě při tom zazívala.

„Koukám, že jsi stejně unavená jako já.“

No, netušila jsem, že psaní je taková dřina. Asi si už půjdu lehnout.

„Tak tedy, dobrou noc, Pinkie.“ rozloučil jsem se s ní.

Dobrou noc.“ ozvala se Pinkie naposledy a její hlas se vytratil.

 

Konec