Neuvěřitelná nabídka

Byl jsem slepý. Slepý jako většina ostatních lidí. Slepý ke krásám skrytým všude kolem mě. Žil jsem v představě, že náš svět je jen smutným šedým místem, kde není prostor pro barvy, které s sebou přinášejí štěstí.

Ach, jaký já byl hlupák. Žil jsem uzavřený v kleci, kterou jsem si sám kolem sebe upletl. Toho osudného dne se to však všechno změnilo. Toho dne, kdy jsem poznal Ji.

 

• • •

 

Byl pošmourný deštivý podzimní večer a zrovna jsem se vracel s přáteli a s rodinou z bazénu. Na město již dávno padla tma, a tak pouze pouliční lampy osvětlovaly cestu před námi.

A tehdy se to stalo.

Dorazili jsme k přechodu a vyrazili po něm společně na druhou stranu. Několik lidí šlo přede mnou a několik za mnou, takže jsem provozu na silnici nevěnoval nijak velkou pozornost, ale krátkým pohledem doleva jsem se ujistil, že auto, které odtamtud projíždělo, skutečně zastavilo. Krátce jsem pohlédl i na pravou stranu, ale auto jedoucí z tohoto směru bylo ještě celkem daleko.

A tak jsem za ostatními vstoupil do vozovky. Krátce za polovinou cesty se však v mé hlavě rozeznělo varování. Něco nebylo v pořádku.

Prudce jsem otočil hlavou doprava a okamžitě jsem pochopil, že je už příliš pozdě. Auto jedoucí z této strany bylo daleko rychlejší, než jsem já, nebo kdokoliv další z nás předpokládal.

Bylo jasné, že už nezastaví. A na nic víc nebyl čas, dokonce ani na nějakou souvislejší myšlenku.

Pak už jen přišel prudký naráz a svět se roztočil.

 

• • •

 

Otevřel jsem oči. Ležel jsem zády na mokrém asfaltu nějakých pět metrů od místa, kde jsem naposledy stál. Do obličeje se mi snášel jemný déšť a přímo nade mnou zářila svým oranžovým svitem pouliční lampa. Kolem mě panovalo naprosté ticho a klid.

Byl jsem překvapen tím, že necítím žádnou bolest ani strach. Prostě nic.

Náhle k mému údivu začalo světlo lampy prudce nabývat na intenzitě. Sílilo a sílilo, až pohltilo celý okolní svět do své nádherné zlatavé záře.

A pak přišla ona. Ze samotného středu toho světla, i když teď po letech už vím, že to ona byla tím světlem.

Byla to překrásná, vysoká a štíhlá žena oděná do nádherných zlatem zdobených bílých šatů. Její vlasy zářily snad všemi barvami světa a lehce se třepotaly ve vzduchu, i když jsem žádný vítr necítil. Hlavu jí zdobila korunka a u krku měla malý medailonek v podobě slunce.

„Zdravím Tě, drahý. Přišla jsem sem za tebou, abych ti něco ukázala,“ řekla nebesky krásným hlasem a nabídla mi svou ruku.

V její přítomnosti jsem se cítil naprosto klidný a v bezpečí, a tak jsem ji za nabízenou ruku uchopil. V ten moment se svět zatočil a já cítil, jak jsem odnášen někam pryč. Pryč z onoho místa.

Záře zmizela a já se ocitl ve zcela jiném světě. Daleko barevnějším než je ten náš.

„Jsem princezna Celestia,“ představila ta žena „A ráda bych ti ukázala tento svět, ve kterém žiji.“

Následujících několik hodin jsme strávili v příjemném rozhovoru a ona mě mezitím provedla po blízkém okolí.

Jak se ukázalo, byl to opravdu neskutečně krásný svět a mnoho jsem se za tu chvíli o něm dozvěděl. O světě, který se zdál být o tolik lepší a milejší než ten náš. A pak mi položila svou nabídku.

„Přál by sis stát se jedním z nás a zůstat tady s námi?“ řekla tichým lehce zvonivým hlasem.

„Cože?“ zeptal jsem se poněkud nechápavě, ta otázka mě totiž naprosto překvapila.

„Tam venku, v tom vašem světě, jsi právě stanul na prahu mezi životem a smrtí a já ti nabízím příležitost ten práh překročit a připojit se sem k nám do našeho světa. Přijmeš tedy mou nabídku?“

Na rtech už se mi téměř zformulovalo „Ano!“, ale pak jsem se zarazil. Co moje rodina, mí přátelé? Nemohu je jen tak opustit. Záleží jim na mně, a kdybych jen tak odešel, bez rozloučení, zlomilo by to jejich srdce.

Sklopil jsem hlavu a tiše zašeptal. „Ne, děkuji. Je to nesmírně lákavá nabídka, ale nemohu. Jsou lidé, které nemohu jen tak opustit. Je mi líto.“

Přesto, že jsem ji právě odmítl, se na mě zářivě usmála. „Tušila jsem již od začátku, jaká bude tvá odpověď, a odpusť mi, že jsem tě tak pokoušela. Máš dobré srdce. Přesto jsem ti musela ukázat tento svět, abych do tvé duše zasela zrnko naděje, která teď bude sílit a růst. Teď už ale budeš muset naneštěstí jít, ale pamatuj, že až budeš připraven, budu tam na tebe znovu čekat,“ Dokončila svou větu s úsměvem a v ten moment mě znovu pohltilo to podivné světlo.

 

• • •

 

Znovu jsem otevřel oči a čas se rozeběhl.

Později v nemocnici, jsem přemýšlel o tom, co se stalo. Bylo to skutečné, nebo to byl jen sen? Ale záleželo vůbec na tom, když v srdci mi hořelo, to co tam dříve chybělo. Byla to naděje. Naděje, že každý z nás má v sobě něco, čím může změnit svět. Změnit ho k lepšímu.

 

Konec