Jednání

„Drahá Celestie, jež nás v záři dne provázíš,“ znělo tichým tlumeným hlasem napříč neuvěřitelně rozlehlou a až příliš přezdobenou komnatou, „odpusť nám všechny naše hříchy a dopřej nám opět trošku tepla a svitu svého. A nejen nám jednorožcům, ale i těm zemským poníkům tam dole v nížinách a pegasům v oblacích sídlících…“

„Clover?!“ ozvalo se náhle od dveří právě se rozletěvších dokořán.

„Ano, Princezno Platinum?“ zamrkala ona překvapená kobylka a opatrně si s očima stále upřenýma tam ven, kde se z těžkých černých mraků neustále sypal další a další sníh, který byl pak divokým a ostře ledovým větrem roznášen všude po kraji, vsunula svůj malý talisman, jež byl napůl sluncem a napůl měsícem, zpátky pod šaty.

„Á tak tady jsi,“ odfrkla si ona nově příchozí. „Hledám tě po celém paláci a ty se tu zas mezitím modlíš k těm svým hloupým bohům.“

„Odpusťte, Veličenstvo,“ sklopila mladá Clover pokorně hlavu k zemi. „Nechtěla jsem Vám způsobit nějaké nepříjemnosti.“

„Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak by už za takovouto ukázku neúcty ke královské rodině visel na pranýři, ale že jsi to ty, tak ti odpouštím. Beztak jsi to všechno pochytila od toho podivného vousatého starce. A navíc jsme přeci nejlepší přítelkyně.“

„Ano, Veličenstvo,“ přikývla Clover a raději svého nedávno zesnulého učitele ani nebránila. Určitě by tím totiž akorát všechno zhoršila a zrovna na dnešku tolik záleželo.

„Tak vidíš,“ usmála se princezna Platinum. „Ale stejně by mě zajímalo, proč tomu vůbec věříš, vždyť slunce i měsíc zvedáme na nebe my jednorožci a ne někdo jiný.“

„Já…“ začala Clover váhavě, protože si vůbec nebyla jistá tím jak to podat a nikoho neurazit, ale naštěstí byla včas přerušena dalším zjevivším se jednorožcem, který ji tak toho naštěstí ušetřil.

„Princezno, Váš kočár je již připraven,“ oznámil onen nově příchozí hřebec, jenž podle uniformy patřil k samotným palácovým strážím.

„Ach ano. Děkuji,“ usmála se princezna. „Za chvilku vyrazíme.“

Pak se otočila zpátky ke Clover a řekla: „A právě proto jsem tě hledala. Chtěla jsem totiž vědět, jakou podle tebe budu mít šanci na onom dnešním jednání prosadit všechny naše požadavky.“

„Popravdě si myslím, že žádnou,“ pokrčila Clover rezignovaně rameny, ale pak rychle na svou obranu dodala: „Ale určitě to nebude Vaše chyba, Veličenstvo.“

„Ano, máš nejspíš pravdu,“ pronesla princezna se zachmuřeným obličejem. „Pegasové jsou sprostí a přidrzlí a zemští poníci natvrdlí jak balvan. S nimi by se určitě nedomluvil ani náš král, kdyby nebyl z toho věčného mrazu tak nemocný.“

„A nestálo by za to přeci jen trošičku slevit a nechat nějaké rozhodování také na nich?“ navrhla Clover.

„Tak to tedy rozhodně ne!“ zamračila se na ni princezna Platinum přísně. „My jednorožci jsme hrdý národ a musíme si pevně stát za svým. Obzvláště pokud je to názor královské rodiny. A to platí i pro tebe, Clover!“

„Omlouvám se, Veličenstvo,“ sklopila nebohá Clover provinile uši. „Chtěla jste ale vědět, co si o tom myslím já.“

„Chápu, ale ještě si někdy o tvých názorech promluvíme,“ sdělila jí princezna. „Teď už ale musím jít. Měla bych se přeci na té schůzi objevit jako první.“

„Přeji hodně štěstí,“ uklonila se Clover a sledovala, jak její princezna vyráží ven z prochladlého královského paláce do ještě větší zimy. A přitom doufala, že se ty jejich tři věčně rozhádané říše konečně dohodnou.

 

Ve stejný čas na jiném místě

 

„A ty Luno naše vlídná,“ odráželo se do ticha od jiskřivě bílých sloupů oblačného města. „Ochraňuj nás před nepřízní, jež zaplavila naši zemi, a daruj nejen nám, ale i všem těm poníkům tam dole pod námi, trochu klidu a pokoje…“

„Vojíne!“ zatrylkoval náhle přísný hlas. „Co tady děláte? Myslela jsem, že všichni aktivně schopní pegasové mají mít právě výcvik.“

„Odpusťte, p-pane,“ zakoktala se lehce ta pegasí kobylka, ale zasalutování naštěstí zvládla na jedničku. „Já nejsem v létání zrovna moc dobrá, a tak mě místo toho poslali sem trochu poklidit.“

„Výborně,“ pousmála se velitelka. „Tohle jasně dokazuje, že v naší armádě je místo pro každého. Nehledě na jeho schopnosti. Co myslíte, vojíne…“

„… Pansy,“ doplnila oslovená kobylka, ale k ničemu víc se samou nervozitou zrovna moc neměla.

„Inu?!“ pobídla ji nejvyšší velitelka netrpělivě.

„Odpusťte, komandére Hurricane,“ začala Pansy, „ale já bych byla mnohem raději, kdyby v armádě byli jen ti, co tam opravdu chtějí být. A ne všichni.“

„Hmm, moc pěkná myšlenka,“ pousmála se kupodivu velitelka. „I když poněkud nerealizovatelná, neboť bez výcviku a armády by tu nebyl vůbec žádný pořádek. Jen chaos a zmatek.“

„A co si, vojíne, myslíte o tom dnešním jednání?“ pokračovala velitelka ve vyptávání.

„Já?“ podivila se Pansy překvapeně.

„Ano, Vy vojíne!“ ujistila ji Hurricane přísně.

„Myslím, že bychom neměli na ostatní tak hrozně tlačit,“ odpověděla Pansy nervózně, ale kupodivu ji nikdo tentokrát za pohrdání autoritou nepotrestal. „Oni mají své vlastní problémy a hrozba naší invaze je určitě až tím posledním z nich.“

„Ale síla a jednota je ten největší dar, který my pegasové máme,“ zamračila se velitelka. „Jak jinak máme od zemských poníků získávat naše příděly jídla? Vždy bez armády bychom jim neměli čím pohrozit.“

„Ale mohli bychom je poprosit,“ navrhla Pansy.

„To určitě,“ zasmála se Hurricane pobaveně. Pak ale dodala: „Až se vrátím, tak si ještě o tom spolu promluvíme. Počkejte tu tedy na mě, vojíne!“

„Provedu!“ zasalutovala Pansy a sledovala jak komandér Hurricane mizí na svých mohutných křídlech v nitru té věčné sněhové bouře.

 

A ještě jedno jiné místo, ale stejný čas

 

„A společnými silami zas do našich zemí vneste ztracený mír a hojnost úrody, ať všichni poníci celého světa zas mohou nasytit svá hříbátka,“ šířilo se poloprázdnou radnicí tiché mumlání.

„Cookie? Mohla bys na chvilku?“ ozvalo se od nedalekého stolu.

„Ale jistě, nejvyšší kancléřko,“ souhlasila Smart Cookie a rozeběhla se, jak nejrychleji mohla za svou nadřízenou. „Přejete si něco?“ zeptala se, když tam dorazila.

„Nic velkého,“ zachmuřila se kancléřka. „Jen jsem se chtěla zeptat, kolik jídla nám ještě v sýpkách zbývá, když sem dnes mají přijít ti darmožrouti žadonit o další.“

„Prakticky žádné,“ sdělila Cookie ponuře. „Ani naši vlastní poníci už skoro nemají co jíst.“

„Tak to je zlé,“ zamračila se kancléřka. „Takhle jim nic nabídnout nemůžeme, ale co, stejně jsem to ani neměla v úmyslu. Jídlo by mělo být sice všech, ale ostatní by pro to nejdřív měli něco udělat.“

„Já myslím, že toho dělají dost,“ namítla Cookie, „i když to tak v posledních měsících kvůli tomu hroznému počasí zrovna moc nevypadá. Navíc nebylo by mnohem lepší, kdyby si každý poník sám obchodoval s tím, co vypěstuje, než abychom jim to brali a pak dělili mezi všechny ostatní?“

„No Cookie?“ zhrozila se kancléřka. „Takové názory jsou přeci nepřijatelné. Divím se, že jsem si za sekretářku vybrala zrovna tebe.“

„Třeba je to právě proto,“ řekla Smart Cookie kousavě.

„Máš možná pravdu,“ usmála se kancléřka. „Ale teď je čas pustit se do příprav. Za chvilku by měla dorazit první delegace. Snad to dnešní jednání nebude tak nudné a uhádané jako vždy.“

„Pokusím se na to dohlédnout,“ ujistila ji Cookie a odklusala pryč. Moc nadějí si však nepřipouštěla.

 

O nějakou tu chvíli později

 

„Všechno je to stejně vaše vina!“ prolétlo jako blesk rozlehlým sálem, který byl i navzdory tomu neobvyklému množství poníků všech ras i barev stále značně prochladlý.

„Pff, to už jsme slyšeli několikrát, komandére,“ odsekla princezna Platinum namyšleně. „Copak nejste schopná nechat toho vzájemného osočování a zkusit se na něčem konečně dohodnout?“

„Jo,“ přidala se na moment kancléřka Pudinghead a pak ke vzteku všech pegasů v sále zaveršovala: „Pegasové hloupí na slova jsou skoupí!“

„Jak se opovažuješ, ty ubohej zemáku,“ rozzuřila se velitelka pagasů tak, že chybělo jen opravdu málo a z jejích očí by šlehaly blesky. „Za tohle vám klidně vyhlásíme válku.“

„To určitě,“ odbyla ji kancléřka se škodolibým úsměvem. „Jako by se snad vaše armáda mohla rovnat s naší domobranou.“

„Á, výborně,“ zaradovala se princezna s pohledem upřeným na kancléřku. „Konečně se zdá, že alespoň v něčem si rozumíme.“

Sotva to však dořekla, už se sálem nesl další rým. „A jednorožci upjatí za svou lenost zaplatí!“ recitovala kancléřka a s potěšením sledovala, jak se bílá jednorožčí princezna barví do ruda.

„Cože?!“ zasyčela jedovatě a hádka se opět rozhořela naplno. A jestli někdo z poníků stále ještě doufal, že se tihle tři zástupci svých říší na něčem dnes dohodnou, tak to byl pouze naivní snílek.

 

O mnoho dní a mnoho podivných událostí, které všichni dobře známe, později

 

„Takže si myslím, že prozatím bude nejlepší, když společně uzavřeme příměří,“ navrhla Hurricane poněkud nervózním tónem. Na něco takového totiž nebyla zrovna zvyklá. Ještě štěstí, že tu skoro nikdo nebyl. Jen ona a dalších pět poníků, které jejich vzájemné sváry svedly do jedné malé jeskyně, kde právě málem všichni přišli o život.

„Ano, s tím nezbývá než souhlasit,“ přidala se princezna Platinum a kupodivu se na všechny kolem sebe vřele usmála. V očích Clover už se náhle nezdála být tak namyšlená a sebestředná jako kdysi.

„I já jsem pro,“ ozvala se nakonec kancléřka Pudinghead a odpustila si při tom všechny své obvyklé jízlivé poznámky. „Proměnit se v kostku ledu se mi zrovna moc nelíbilo. Ještě by mě někdo vypil spolu s citronádou a co pak?“ zažertovala.

„Máte naprostou pravdu, kancléřko,“ přidala se princezna Platinum zúčastněně. „Navíc má poník z toho chladu příšerně popraskaná kopýtka. Nemluvě o hřívě a ocásku.“

„A to jste na sobě neměly brnění,“ přidala Hurricane svou trošku do mlýna. „Ještě teď ho mám plné vody.“

„Jaké štěstí, že jsme to všechny přežily v pořádku,“ pokračovala princezna. „Nejlepší bude, když se vrátíme ke svým osadám a dáme se trošku do pořádku.“

„Tak to teda ne!“ zarazil je všechny tři známý hlas, což bylo skutečně překvapivé, neboť jim nikdo poroučet nemohl. A přesto poslechly.

„Měli bychom toho využít a udělat něco víc než jen, že zas uzavřeme nějaké hloupé příměří, které jako vždycky skončí dřív, než začalo,“ pokračovala Clover, která jim teď stála přímo v cestě.

„Jo!“ připojila se k ní Smart Cookie. „Má pravdu. Už mě nebaví ty věčné hádky, urážení a boje o každou hloupou bramboru.“

„Mě také ne,“ ozvala se Pansy.

„A co teda vy tři chcete?“ obořila se na ně už zase trošku zuřící Hurricane. Bylo však vidět, že se ze všech sil snaží být co nejmírnější.

„Mír,“ odpověděla Clover i za své dvě zbylé nové kamarádky.

„Přátelství,“ doplnila Smart Cookie.

„A společnou harmonii,“ zakončila Pansy.

„Dobrá,“ vzdychla Hurricane, která věděla, že jí nejspíš nic jiného nezbývá, neboť se jen tak těchhle kobylek, která se právě staly hrdinkami, zbavit nemohla. „Uzavřeme tedy s jednorožci a zemskými mírovou smlouvu.“

„Ne!“ zarazila ji opět Clover. „Vážím si sice Vašeho gesta, ale to stejně nikam nepovede. Možná to nebude hned, ale naše další pokolení by určitě zas skončila tam, kde jsme dnes my. Anebo ještě hůř.“

„Ano,“ souhlasila Cookie. „Musíme se spojit. Jedině tak budeme dost silní, abychom přežili v tomhle světě. Nejsou to totiž jen Windiga, co nás ohrožuje. Můžou tu být i další a mnohem horší stvoření.“

„A také bychom konečně mohli každý žít, kde se nám zlíbí,“ zapojila se do diskuse Pansy. „A nezůstávat pořád tam, kde nám to někdo rozkázal.“

„No dovolte, vojíne,“ bránila se Hurricane a kupodivu se už zas ani trošku nezlobila. Vypadala spíš jen překvapeně. „Já myslela, že se Vám u nás v armádě líbí.“

„Kdyby se mi nelíbilo, tak by mě někdo zavřel na samotku, dokud bych si to nerozmyslela,“ odpověděla jí Pansy a stála si pevně za svým.

„To samozřejmě není nic proti Vám, veliteli,“ pokračovala. „Vás si vážím a vím, že jste v jádru dobrý poník snažící se bránit národ, k němuž náleží, ale celý ten systém podle, kterého se všichni řídíme je špatný a už celá léta zastaralý.“

Hurricane jen mlčela a zdálo se, že přemýšlí.

„Proto bych si přála,“ pokračovala Pansy, „aby všechno bylo jinak a abychom byli konečně svobodní a mohli létat dolů na zem, kdy se nám zlíbí. A nejenom na nějakých válečných výpravách.“

„Já taky, vojíne,“ usmála se na ni její velitelka z ničeho nic. „Ale kdybych komukoliv z vás ukázala jen špetku slabosti, tak by mě okamžitě nahradil někdo další,“ posteskla si.

„To je hrozné,“ ozvala se princezna Platinum. „Ale u nás jednorožců je to vlastně podobné. Pořád jsme jen zavření v těch svých kamenných hradech a palácích a co je venku nás ani trochu nezajímá. Vlastně nás to ani zajímat nesmí. Obzvláště mě, od které se očekává, že budu celý den a noc sedět na trůně a rozhodovat o osudu kdejaké zbytečnosti.“

„Ano,“ souhlasila s ní její rádkyně Clover. „Je to tam opravdu hrozné. Pořád jsou to jen samé plesy, bály a další společenské akce a přitom už toho má každý plné zuby. Jenže se příliš bojí toho, aby se před ostatními neznemožnili a nepřišli tak o své postavení.“

„Tak pojďte k nám,“ navrhla kancléřka Pudinghead. „U nás se mají všichni skvěle.“

„Opravdu?“ skočila jí do řeči Cookie. „Možná to tak na první pohled vypadá, ale každý poník přeci touží po tom mít něco svého. A ne se o všechno s každým dělit. Vždyť už ani ty naše rodiny nejsou takové, jaké bývaly dřív. A rodina je dle mého to nejdůležitější, co my zemští můžeme mít.“

„Asi na tom něco bude,“ přikývla kancléřka opatrně. „Ale čím bychom se tedy měli společně stát? Každá velká říše přeci potřebuje nějaký ideál, kterého se všichni její obyvatelé snaží dosáhnout.“

„A co třeba tohle?“ usmála se Clover a vytáhla zpod šatů svůj malý medailonek.

„Tohle?“ podivila se kancléřka. „To je přeci znak dvou nebeských sester.“

„Ano,“ přikývla Clover. „Ale nevěřila byste, kolik poníků všech ras v ně už věří. A to i mezi jednorožci.“

„Ale já myslela, že jste to právě vy, kdo vyzvedává slunce i měsíc na oblohu,“ váhala kancléřka.

„Ano, to jsme,“ přikývla Clover. „Ale nevěřím tomu, že bychom to dokázali bez nějaké cizí pomoci.“

„Co se tady dnes jeden starý pegas nedozví,“ přerušila je usmívající se Hurricane. „Navíc se mi celá tahle myšlenka coby vojenskému taktikovi líbí čím dál tím víc. Proč své síly dělit, když spolu budeme silnější i coby jako armáda?“

„To ano,“ souhlasila Pansy. „Ale slibte mi, že do ní nebudeme nikoho nutit.“

„Slíbím,“ přikývla Hurricane. „Když se do ní ale zapojí i dobrovolníci z řad jednorožců a zemských poníků. Nějaká ta magie a pořádná síla v kopytech se v bitvě vždycky hodí.“

„V tom nevidím žádný problém,“ souhlasila princezna Platinum. „Jen nám dovolte kdykoliv na vás dohlédnout a případně i ve vzájemném hlasování rozhodnout o některých z vašich akcí.“

„Budiž,“ zabručela velitelka pegasů trochu nelibě, ale nakonec to vlastně celé neznělo až tak zle.

„My zemští bychom se do něj samozřejmě také rádi zapojili,“ přidala se kancléřka. „A na oplátku nabízíme komukoliv z vás žít přímo mezi námi a pomáhat nám s pěstováním a obchodem.“

„Skvěle,“ usmála se princezna. „Takže se nám to pomalinku začíná rýsovat. Jen toho musíme probrat ještě mnohem a mnohem víc.“

 

Někde jinde

 

„Tak to máš pravdu,“ zamumlala si pro sebe Celestia, která bedlivě naslouchala každému jejich slovu i myšlence. „Jen doufám, že si to zas něčím nepokazíte.“

„Takže se ti to přeci jen povedlo?“ ozval se jí za zády důvěrně známý hlas. „Dovést všechny poníky ke společnému cíli. A to bez jediného přímého zásahu.“

„A ty jsi jim nevěřila, sestřičko,“ usmála se Celestia.

„Tak bych to nenazývala,“ zavrtěla hlavou Luna. „Jen jsem měla jisté pochybnosti. A mám je i teď o té jejich právě vznikající společné říši.“

„A co kdyby ses o ně se mnou podělila,“ navrhla Celestia.

„Moc ráda, sestřičko,“ usmála se Luna a pustila se do vysvětlování.

„Tak v prvé řadě mám pocit, že se ve své podstatě vlastně nic nezmění. Do teď se všechny tři rasy poníků pevně řídily svými pevně danými pravidly a nařízeními, za jejichž porušení je vždy čekal nějaký velmi přísný trest. Ale není to v podstatě to samé, co je bude čekat i teď v tom jejich novém společenství?“

„Jak to myslíš?“ dotázala se Celestia.

„No, když někdo nebude uznávat mír, přátelství a společnou harmonii, tak mu hrozí, že ho Windiga promění v jednu velkou zmrzlou kostku ledu.“

„Máš pravdu, sestřičko,“ usmála se Celestia tajemně. „Skutečně tomu tak je, ale takhle budou všichni společně mnohem šťastnější, takže si snad toho nikdy nikdo ani nevšimne.“

 

Konec