Je těžké říci: „Poslouchej!“

Vznášela se v onom něžném objetí dokonale průzračného vzduchu, ale i když jí to bylo neskonale příjemné, zažehla se v jejích až doposud klidných myšlenkách, první jiskřička pochybností.

Něco rozhodně nebylo v pořádku!

Už jen to, že její jindy tak skvěle vycvičené pegasí instinkty náhle nedokázaly určit její polohu natož přesný směr letu, budilo jisté podezření, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co přišlo, když se konečně poprvé rozhlédla.

Nebylo tu nic! A to doslova. Žádná obloha, žádné mraky a ani dokonce žádná zem. Jen oslnivě bílé a zdánlivě nekonečné nic, které se táhlo všude tam kam až její vyplašeně těkající oči dohlédly.

Vlastně ani neměla ponětí, kde je tu dole a kde nahoře. Možná tu dokonce nic z toho ani nebylo, vždyť za celou dobu svého divokého rozhlížení nemusela jedinkrát máchnout křídly. Pokaždé se jen prostě náhle dívala tam, kam ji napadlo.

A co když se vlastně ani jednou nikam nepodívala. Co když ani nic jiného než ta malá výseč před jejíma očima neexistovalo? Vždyť ať se snažila, jak chtěla, tak nedokázala rozpoznat byť jediný pohyb svého vlastního těla. Skoro by se zdálo, že tu není ani ona samotná.

„Haló?!“ zavolala hlasem plnícím se zoufalstvím, ale ani ona samotná ta slova neslyšela. Jen ticho.

Ale pak náhle, jako by v odpověď na svůj narůstající strach, ucítila ke své úlevě, jak se její kopýtka čehosi dotkla. Čehosi, co připomínalo zemi, kterou však z nějakého důvodu nedokázala spatřit. Přesto však její příjemně měkká a hřejivá přítomnost přinášela jistou úlevu, která jí pomohla sesbírat své poztrácené myšlenky.

K čemu jí to však bylo, když si naprosto nedokázala vzpomenout, kde je a jak se sem vůbec dostala? A vlastně si ani nebyla úplně jistá, kým je ona samotná.

A opět se zdálo, že ty její rozbouřené emoce vyvolaly v onom podivném okolním světě reakci. Tahle však byla docela jiná než ta předchozí.

Tentokrát se přímo před ní z ničeho nic zjevil její vlastní naprosto dokonalý odraz. Mnohem detailnější a zřetelnější než jak by se kdy viděla v nějakém obyčejném zrcadle. Skoro jakoby to odráželo i něco víc než jen světlo.

„Já jsem, Rainbow Dash,“ uvědomila si, když se spatřila. A s oním uvědoměním se jí vrátilo i její až dosud zmatené a polozapomenuté já. A s ním všechny zážitky a vzpomínky, kterými kdy za svůj život prošla. Jen ty poslední stále chyběly.

„Je tu někdo?“ zkusila to znovu a tentokrát se k jejímu údivu konečně okolí naplnilo tónem vlastního důvěrně známého hlasu vracejícím se v nekonečných ozvěnách tam a zpět.

A v onom nenadálém hluku se i ten samotný obraz, na nějž se stále dívala, náhle zavlnil. Skoro jak vodní hladina, ale s každým zopakováním jejích nedávných slov, byly ty vlny silnější a silnější.

Pak se náhle rozpadly a roztříštily do dvou stran. V tu chvíli umlkla i ozvěna.

A přímo před ní teď už náhle nestála jen jedna Rainbow Dash, ale rovnou dvě.

Obě však byly v něčem trošičku jiné. Obě však už za svůj život poznala. Jak v dobrém tak i ve zlém.

Ta první byla samotným ztělesněním všech známých barev a od konečků hřívy až po špičky kopýtek doslova duhově plála jasným třepotavým světlem plným naděje a útěchy.

Ta druhá zas v sobě neměla barvy ani trošičku. Místo toho byla dočista šedá. Včetně očí a Znaménka.

„Co…“ zareagovala Rainbow Dash zmateně.

„… jsme?“ dokončila za ní ta duhová, aniž by jedinkrát pohnula rty, jako by znala všechny její myšlenky.

„A-ano,“ odpověděla Rainbow Dash dřív než ji napadlo, že by možná bylo lepší mlčet, dokud nezjistí, co se to vlastně děje.

„Co?!“ ozvala se v onen okamžik pro změnu ta šedivá zlostně. „Jsem snad nějaká zatracená věc?!“

„Tiše!“ napomenula ji ta duhová, ale celý její hlas byl i nadále prostoupen uklidňující vyrovnaností.

„A možná bys měla mlčet ty!“ odsekla ta druhá. „Tebe to totiž možná neuráží, duhovko, ale mě teda jo!“

„Dobrá,“ usmála se ta duhová a otočila se zas zpátky k naší Rainbow Dash. „Příště vol raději lepší slova,“ poradila jí. „Mně to sice nevadí, ale jak se zdá, tak naší společné kamarádce nejspíš ano.“

„Nejsem ničí kamarádka!“ zabručela ta druhá nesouhlasně, ale zbylé dvě kobylky na to raději nijak nereagovaly.

„A teď zpět k tvé otázce,“ pokračovala duhová zcela poklidně. „My dvě jsme, jak se zdá, jen rozděleným odrazem tvé vlastní duše.“

„Ale kde jste se tu teda najednou tak vzaly?“ zareagovala Rainbow Dash otázkou, která ji napadla jako první.

„No a jak to asi máme vědět, ty hloupá?!“ dloubla po ní ta šedivá očima. „Vždyť přece říkala, že my dvě sme ty!“

„No a?“ pokrčila Rainbow Dash nechápavě rameny.

„Naše šedivá kamarádka tím chtěla jen říct to,“ přispěchala jí okamžitě na pomoc ta duhová verze jejího vlastního já, „že obě dvě víme a známe víceméně pouze to samé, co ty. Takže ti na tvou otázku odpovědět nemůžeme, neboť ani my samy to nevíme.“

„Já toho vím spoustu!“ chlubila se šedivá, i když jí zas nikdo, jak se zdálo, neposlouchal. „Ale nikomu nic říkat nebudu!“

„Dobrá,“ pokrčila Rainbow Dash rameny. „A kdo teda vlastně jste?“ zopakovala hned vzápětí svou první otázku, neboť stále nějak netušila, o co se tu jedná.

„Tak tohle budeš mít těžký!“ uchechtla se šedivá škodolibě.

„My obě jsme jen tvé vlastní kopie,“ zkusila to duhová znovu a trochu jinak. „Včetně všech vzpomínek a zážitků.“

„A proč ste teda každá jiná?“ pokračovala Rainbow Dash ve vyptávání.

„No, tady už to začíná být poněkud složitější,“ přiznala duhová. „Myslím si však, že jedna z nás představuje vše dobré, co se v tobě skrývá, a ta druhá zas všechno ostatní.“

„No a teď mi řekni, jak to sakra můžeš vědět, když já o ničem takovym nemám ani ponětí,“ obořila se na ni ta šedivá. „Vždyť před chvílí si řekla, že víme a známe to samý!“

„Možná to bude tím, kým jsem,“ sdělila jí duhová poklidně.

„No a?!“ vyštěkla šedivá popuzeně. „Jsem snad já v něčem jiná?!“

„Ano to jsi,“ oznámila ta duhová a rozhodně to nemyslela nijak zle. „Tvé negativní emoce ti brání nahlížet do míst, kam se mohu podívat jen já. Na druhou stranu ty bys zas měla být schopná vybavit si některé vzpomínky, které jsme raději ze své paměti vytěsnily, protože pro nás byly moc zlé.“

„To určitě!“ ušklíbla se šedivá otráveně. „Já bych tak něco měla vytěsňovat. A navíc teď mluvíš jak Twilight!“

„Kdyby tu tak byla,“ zamumlala si naše Rainbow Dash pro sebe, aniž by si věnovala pozornost tomu, že to ty dvě musí také moc dobře slyšet. „Určitě by mi pomohla.“

„No jasně,“ výskla ta duhová Rainbow radostně. „Už to chápu,“ sdělila svým dvěma zbylým já. „Proto jsme se tu my dvě nejspíš objevily,“ řekla a ukázala na sebe a na tu šedivou, co stála hned vedle ní. „Máme za úkol pomoci ti si vzpomenout,“ dokončila s pohledem stočeným zpět na původní Rainbow Dash.

„A ty si jako myslíš, že se mi chce?“ dotázala se šedivá poněkud dotčeně.

„Ale o tom to přeci vůbec není,“ bránila duhová Rainbow svůj názor. „My všechny tři jsme jedna a ta samá bytost, tak bychom si měly pomáhat.“

„Ty si klidně dělej, co chceš,“ sdělila jí ta druhá ledově. „Já nikomu druhýmu rozhodně pomáhat nebudu.“

„Tak počkat,“ zarazila je Rainbow Dash. „A jak se vůbec jmenujete?“

„Jak?“ podivila se šedivá. „Tos už zapoměla i to svý vlastní jméno?“

„Ne, to ne,“ bránila se Rainbow. „Ale nemůžu vám oběma říkat stejně.“

„Pfff,“ odfrkla si šedivá. „Pro mě za mě si říkejte, jak chcete. Já jsem prostě Rainbow Dash.“

„Počkej!“ zarazila ji duhová. „Má pravdu. Měly bychom si dát nějaké přezdívky, aby se nám to tu nepletlo. Navíc my dvě vlastně ani tou pravou Rainbow Dash nejsme.“

„Já se tak teda cítím,“ sdělila jí šedivá tvrdohlavě.

„A proto bychom si my dvě měly říkat nějak jinak,“ dokončila, aniž by jakkoliv na to kratičké přerušení zareagovala. „Ty bys mohla být Gray,“ otočila se ke své šedivé kopii. „A vy dvě mě můžete říkat třeba Harmony.“

„Gray Dash?!“ ozvala se šedivá. „Na to, žes to vymyslela ty, to nezní zas tak špatně, ale já určitě bych přišla s něčím mnohem lepším.“

„Tak prosím,“ pobídla ji Harmony nevině, ale Gray na to už nijak nezareagovala.

„Dobrá,“ ozvala se po chvilce zas Harmony a stočila svůj pohled zpátky k Rainbow Dash. „Jestli ti to nijak nevadí, tak začneme,“ zeptala se jí lehce starostlivě.

„To je v pohodě,“ pokusila se Rainbow Dash o úsměv, ale uvnitř si tak moc jistá nebyla. Možná to, že si na nic nevzpomíná, a to, že je teď, kde je, má moc dobré důvody, které by bylo raději lepší nechat na pokoji. Přesto však stále ve svém nitru cítila plamen zvědavosti, jež ji popoháněl kupředu.

„Tak nám tedy řekni na, co si vzpomínáš jako poslední,“ začala Harmony se svou terapií a Grey je při tom jen nezúčastněně pozorovala.

„No,“ poškrábala se Rainbow Dash po hlavě. „Pamatuju si, jak sme byly u Pinkie domlouvat zas nějakou oslavu.“

„A pak už nic, že?“ ujišťovala se Harmony zdvořile, i když to musela sama moc dobře vědět.

„Ne,“ přiznala Rainbow Dash.

„Dobrá,“ přikývla Harmony chápavě. „A ani žádné emoce si nevybavuješ?“

„Emoce?!“ vložila se do toho Gray. „Ty žádnému pegasovi ještě nikam nepomohly.“

„Hmm,“ zabručela Rainbow přemýšlivě. „Vybavuju si, že sem na někoho měla pěkný vztek, ale že sem zároveň nejspíš ani za nic nemohla. Myslím… myslím, že to mohla být… Applejack.“

A sotva vyslovila její jméno tak se z hlubin jejího podvědomí vynořila jakási vzpomínka, která se okamžitě rozeběhla kupředu a stáhla s sebou všechny přítomné zpátky do minulosti.

 

• • •

 

„Co si vůbec vo sobě myslíš, Rainbow?!“ hněvala se Applejack a v jejích smaragdových očích zářily dvě rozzlobené jiskřičky. „Měla ses dnes postarat jen vo jednu jedinou věc a i na tu ses vykašlala!“

„Ale já…“ bránila se Rainbow Dash. Bylo to však marné. Její kamarádka ji totiž ani nenechala domluvit. Nejspíš ani nechtěla vědět, co chce ta provinilá duhová pegasí kobylka říct.

„Víš vůbec, jak bude Pinkie teď zklamaná?!“ pokračovala Applejack v kázání. „Vždyť se na tuhle svou oslavu tak těšila a tys jí to všecko pokazila.“

„Když já jsem…“ zkusila to Rainbow Dash znovu, ale na tu tvrdohlavou oranžovo-srstou farmářku to ani trochu neplatilo.

„…spala!“ dokončila za ní Applejack.

„Ale to není pravda!“ vyhrkla Rainbow Dash až příliš ukvapeně, čímž si v očích Applejack zrovna moc nepomohla.

„Cože?!“ zahřímala farmářka ještě více rozlíceně než kdy předtím. „Tak ty mi tu budeš ještě lhát! Moc dobře si pamatuju, jak ses válela v voblacích, když sem tě konečně našla.“

„Tak to vůbec nebylo!“ pokračovala naše duhová strážkyně počasí ve své zoufalé a zcela zjevně zbytečné obraně.

„To určitě!“ odsekla Applejack. „Moc dobře totiž vim, co sem viděla! A moje voči na rozdíl vod tebe nikdá nelžou!“

„Já…“ začala Rainbow zkroušeně, ale pak se prostě vzdala. „Mrzí mě to,“ řekla nakonec.

„Na vomluvy už je dost pozdě, slečinko!“ sdělila jí Applejack hněvivě a pak ještě navíc dodala: „A koukej vodsuď, co nejrychlejc zmizet! Na mý farmě už nejseš vítaná!“

Na něco takového neměla nebohá Rainbow Dash žádných slov, a tak se prostě sebrala a na svých elegantních nebesky modrých křídlech odlétla do dáli.A v slzách stékajících jí po tváři se jiskřilo tisíce drobounkých duh. Každá smutnější než druhá.

 

• • •

 

„Ach ano, Applejack,“ ozvala se Grey dráždivě. „Neustále čestná a stejně tak tvrdohlavá. Proč si teda musela lhát zrovna jí?“ otočila se nakonec k Rainbow Dash.

„Já?!“ bránila se Rainbow. „Já jí přeci nelhala!“

„A jak to můžeš vědět, když si nic nepamatuješ?“ popíchla ji znovu Gray.

„No a?“ vložila se včas do začínající hádky Harmony. „Ani ty nic vědět nemůžeš, tak nikoho neobviňuj!“ napomenula jí.

„Ty se do toho nepleť, barvičko!“ vyštěkla Gray popuzeně.

„Když myslíš,“ usmála se Gray Dash zlověstně. „Tak, co potom řekneš na tuhle vzpomínku?“

A svět se zatočil podruhé.

 

• • •

 

„Ani nevíš, jak moc mě ta naše hádka mrzí,“ bleskla snad už posté Rainbow Dash hlavou ona slova, jež měla pro Applejack přichystaná na jazyku, ale něco uvnitř ní jí stále bránilo udělat těch několik posledních máchnutí křídel a zaklepat na svícemi ozářené okno před sebou rámující tu známou lehce oranžovou tvář.

„Odpusť mi, prosím,“ přála si jedna její část.

„Ale proč bych měla o něco prosit?“ říkala ta druhá. „Vždyť nic z toho nebyla moje chyba.“

„Měla mě vyslechnout a ne jen křičet všechna ta obvinění,“ pokračovalo to její temnější já. „Vždyť je to všechno jen její chyba.“

„Možná by bylo lepší, kdybych se jí postavila rovnou.“ připomněla jí zas ta lepší Rainbow Dash. „Všechno by se vysvětlilo a já nemusela tak zbaběle utíkat.“

„Ta by mě tak určitě nechala,“ našeptávalo jí to druhé já. „Vždyť moc dobře vím jaká je. Určitě se zlobí ještě teď. Tak proč spěchat a snažit se o něco, co by měla udělat spíš Applejack sama.“

„Možná nakonec přeci jen bude lepší si ještě chvíli počkat a sledovat, co se bude dít,“ řekla Rainbow Dash sama sobě a po další krátké chvilce posledního zaváhání se otočila a zamířila do dáli.

 

• • •

 

„Rainbow!“ vzlykla Applejack nešťastně, když se náhle za oknem krátce mihlo cosi nebesky modrého.

„Vrať se,“ dodala se smutným povzdechem a upřela zpět pohled na fotografii své věrné kamarádky, kterou měla vystavenou na malém stolku ozdobeném několika drobnými kvítky hned pod oknem.

Vzápětí ucítila kolem hrudi něžné a uklidňující obětí své o několik let mladší sestřičky Apple Bloom, jemuž se bez ostychu oddala.

A i v jejích uplakaných očích se ve svitu dvou planoucích svíček zaleskly maličké duhy.

 

Pokračování

Podělte se o své názory: