Bublinkatý příběh

Naše vyprávění začíná jako vždy v tom malém krásném městečku třpytícím se jako diamant mezi hlubokým Svobodným lesem a zdánlivě nekonečnými štíty majestátních hor, na jejichž úpatí se v celé své kráse skví hlavní sídlo této říše nesoucí honosné jméno: „Canterlot“.

Pak tedy ono městečko, o němž se tu mluví, musí být samozřejmě Ponyville a skutečně tomu tak i je. Jen zde vodní hladina nad hlavami poníků tak překrásně jiskří v paprscích poledního slunce a pouze zde jsou korály tak úžasně barevné, písek bílý, řasy zelené a voda tak příjemně teplá. Zkrátka a dobře v celém širém moři není krásnějšího místa.

Ehm… cože?! Jaké moře, jaké řasy? A kde se tu, u Celestie s Lunou, vzal všechen ten písek? Vždyť tohle přeci není žádný Ponyville. Tohle je jen nějaká příšerná mokrá díra na dně oceánu.

„Hej! Tak to tedác ne!“ rozzlobila se oranžově zbarvená kobylka s kloboukem a mrskla svým malým stočeným ocáskem tak, až se písek kolem ní rozvířil. „Ponyville nejni žádná díra! Je to to nejhezčí městečko, který by si moh kdejakej mořskej poník přát.“

A měla pravdu, protože jedině zde bylo moře tak křišťálově čisté a plné života. Stačilo se jen pořádně rozhlédnout a všechny pochybnosti se rozplynuly.

Tuhle se proháněla hejna pestrobarevných zářivých rybek, tam zas v hustém háji sasanek za jedním z korálových útesů dováděla skupinka tří maličkých hříbátek, která i zde pod vodní hladinou toužila po jediném. Po svých vlastních Znaménkách.

I těch mořských poníků tu samozřejmě byla spousta, a i když na ten úplně první pohled vypadali téměř stejně, tak se přeci jen od sebe trošičku lišili.

Někteří z nich měli na hřbetech malé ploutvičky, což jim umožňovalo prohánět se skrz naskrz mořem zcela bez zábran. Jiným zas jejich hlavičky zdobil malinkatý roh, který samozřejmě mohl sloužit pouze ke kouzlení. A pak tu nakonec plavali i úplně obyčejní mořští poníci, kteří sice nic zvláštního do vínku nedostali, ale o to víc byli silnější a mohutnější.

Ať už se však od sebe všichni tihle poníci lišili jak chtěli a nezáleželo při tom ani na rase, barvě, či tvaru Znaménka, tak spolu vždy velmi dobře vycházeli. Byl to zkrátka ráj, kde si všichni žili šťastně a spokojeně pod nadvládou dvou mírumilovných královských sester, které všude kam zavítaly, roznášely jen klid a mír.

A přeci i na tomto místě se kupodivu našel poník, který se vůbec necítil šťastný. Poník, který celým svým srdcem toužil po jediném. Podívat se, co se skrývá tam nad mořskou hladinou, jež se jim zlehka vlnila nad hlavami.

Tím poníkem byla malá šedá pegasí kobylka s překrásně slámově zbarvenou hřívou, která se za ní v mořských proudech zlehka kroutila sem a tam. Svá jantarová očka měla již od narození trošičku šilhavá, ale to jí ani tolik nevadilo. Stále jí totiž k velké ostudě před ostatními dospělými poníky chybělo Znaménko.

Ani nevíte, jak moc ji to trápilo. Vlastně už kvůli tomu ani nemohla pořádně spát a celé dlouhé noci proplakala. Ne že by jí to tu v moři bylo k něčemu platné, když slzy i okolní slaná vodu tu splývaly v jedno.

Stále však doufala, že se jednoho dne podívá tam nahoru, kam ji táhlo její maličké srdíčko, ale bylo to tak hrozně daleko a vysoko. Navíc by musela proplouvat napříč otevřeným mořem, kde číhali různí děsiví a obrovští tvorové, kterých se místní poníci nesmírně báli.

Proto se také ještě dosud téměř nikdo tam vzhůru k hladině nevydal. Vždyť tady dole mezi korály bylo také krásně a navíc bezpečně. Kdo by však řekl, že to zrovna ona naše šedivá kobylka, která nebyla ani ničím zajímavá, již brzy změní. A tohle je právě ten její příběh.

 

• • •

 

„Buch!“ ozvala se strašlivá rána a nebohá šilhavá Derpy se svalila do písku jak podťatá. Neměli bychom jí to však míti za zlé. Ona sama v tom byla tentokráte nevinně. Kde by taky tady dole vzala tu podivnou věc, která jí právě přistála přímo na hlavě?

„Auu,“ zasténala nešťastně a pomalu se zas rozplavala. Při tom si opatrně mnula jednou z ploutviček svou bolavou hlavu a doufala, že ji nemá rozbitou. Nikde kolem sebe však ke své úlevě krev neviděla, a mohla si tak spokojeně oddechnout.

Nakonec, když už jí ani ta hlava nyní ozdobená velikou boulí tolik nebolela, se rozhodla prozkoumat onu věc, s níž se tak nečekaně srazila.

Nebylo to nic nějak mimořádně velkého. Jen takový zvláštní malý a hlavně plochý kamínek připevněný k nějaké zvláštní kroutící se věci, která se až neuvěřitelně krásně třpytila. Skoro jako slunce.

Nejpodivnější však na tom všem byl právě onen malý kamínek. Byl celičký úplně průhledný, skoro jako voda, i když přeci jen trošičku jinak, protože jinak by ho Derpy snad ani neviděla.

Tedy vlastně ano, napadlo ji vzápětí. Všimla si totiž, že v samém středu kamínku se cosi srývá. Vypadalo to vlastně jako nějaký obrázek, ačkoliv ti poníci na něm vypadali tak trochu podivně.

Hlavy měli sice normální, ale úplně jim chyběly ploutvičky a zakroucené ocásky. Jinak se ale zdáli celkem milí a přátelští. S někým takový by se Derpy moc ráda kamarádila.

„Kdepak se to tady vzalo?“ zeptala se Derpy sama sebe nahlas a její pohled pomaličku začal klouzat stále výš a výš, až se zastavil na vlnící se mořské hladině, kde se nejspíš skrývala odpověď. Z té hrozné hloubky však Derpy téměř nic tam nahoře neviděla.

I tak jí však bylo okamžitě jasné, že tu věc musel ztratit někdo tam seshora. Nejspíš nějaká z těch ryb, co žily až u hladiny, a které se sem dolů do Ponyville vydávaly jen zřídka.

„Určitě je teď moc smutná,“ řekla si Derpy a jako poštovní kobylka měla okamžitě jasno v tom, že musí onu krásnou věcičku vrátit zpět k jejímu majiteli. Neváhala tedy už ani chvilku, omotala si jí kolem krku a s prudkým zavířením svých ploutviček vystřelila vpřed. Tedy vlastně vzhůru.

V místech, kde končil útes, v jehož stínu byl Ponyville ukrytý se však přeci jen zarazila. Věděla, že do tam, kam se právě chystá, zavítalo dosud jen několik těch nejodvážnějších mořských poníků. Přesto jí nezbylo nakonec nic jiného než pokračovat.

Naposled se tedy zadívala dolů do hlubin, kde se mezi korály skrýval její domov, a pak se zatnutými zoubky vyrazila odvážně vstříc mořské hladině.

Je pravdou, že se tuze bála, ale to ji nemohlo zastavit v jejím poslání.

 

• • •

 

„No tak, Twilight,“ snažila se Rarity uklidnit svou levandulovou kamarádku. „Určitě jsi ho jen někde zapomněla.“

„Ne, Rarity,“ vzlykla nešťastná Twilight a otřela si kopýtkem uslzené oči. „Vím, že jsem si ho brala na loďku, ale teď je pryč. Určitě mi spadl někam do vody.“

„Ale vždyť se nic až tak hrozného nestalo, drahoušku,“ usmála se ta alabastrově bílá kobylka. „Udělám ti nový.“

„Ne, Rarity, ty tomu nerozumíš,“ pokračovala Twilight zklamaně dál. „Dala sis s tím medailonkem tolik práce a já ho musím ztratit zrovna v moři, kde už ho nejspíš nikdo nikdy nenajde.“

„Ještě, že jsi tam nespadla ty,“ zachichotala se Pinkie, která byl už nějakou dobu až nezvykle zticha, a rozverně do Twilight šťouchla čumáčkem. „Hlavně nebuď smutná,“ dodala starostlivě.

„Tak dobrá,“ popotáhla naposledy Twilight a pokusila se o úsměv. „Jsem ráda, že vás mám.“

A pak se to stalo.

„D-dobrý d-den,“ ozvalo se od moře nesměle poněkud zvláštním hláskem. „N-není t-tohle v-vaše?“

„Co?“ vydechla Twilight a otočila se.

„Kdo?“ zeptala se Rarity a udělala úplně to samé.

„Uíí!“ vypískla Pinkie a rozeběhla se.

 

• • •

 

Cesta k hladině kupodivu vůbec nebyla tak hrozivá, jak se mezi mořskými povídalo. Vlastně se spíš zdálo, že si té malé šedé kobylky skoro nikdo nevšímá. Tedy snad až na několik drobounkých stříbřitých rybek, které ji chvilku zkoumavě pozorovaly, ale pak se zas nezúčastněně rozprchly do všech stran.

Jediné co tedy naši Derpy tak trošku děsilo, byla ta vlnící se hladina, která se tak hrozně rychle blížila. Co se tam nad ní asi skrývá a co si počne, až tam bude?

Ani to však nakonec nebylo vůbec děsivé. Jakmile totiž její maličká hlavička vykoukla na vzduch, zjistila, že ten svět tam nahoře, o němž u nich pod útesem kolovalo tolik podivných legend, je vlastně skoro stejný. Dokonce i ta druhá hladina nebo, co to vlastně bylo, kterou teď měla nad hlavou, byla modrá skoro jako ta jejich.

A tak nakonec jen zavrtěla nechápavě hlavou a zvědavě se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila komu ta věcička, která se jí teď houpala na krku, vlastně patří.

A zdálo se, že měla štěstí, protože hned kousek od ní na něčem, co vypadalo jako písčina, i když úplně bez vody, stálo v hloučku několik stvoření. Vypadali vlastně téměř jako ti zvláštní poníci na obrázku.

Derpy tedy neváhala a vyrazila jim opatrně naproti.

 

• • •

 

„Mořskej poník, mořskej poník, …“ jásala Pinkie a radostně běhala kolem toho malého šedého stvoření až voda, které měla asi tak po kolena, stříkala na všechny strany.

„Pinkie, u Celestie,“ zhrozila se Rarity. „Nebuď tak hrr, nebo ji chudinku vyděsíš.“

Pinkie se na místě zarazila a s pronikavým pohledem upřeným na Rarity tichounce pronesla: „Já vám říkala, že existujou!“

Ale mořská Derpy se kupodivu ani těch podivných stvoření nebála. Spíš jí všichni připadali hrozně legrační.

Mnohem více ji však zaujaly, ty podivné kuličky, které kolem ní ta růžová kobylka rozvířila.

Vypadaly skoro jako nějaké maličké perly a jak stoupaly zpátky k hladině, kde se okamžitě rozplynuly, tak naši Derpy příjemně lechtaly a šimraly na bříšku. Bylo to tak hrozně hezké, že nechtěla, aby to skončilo. Teď však měla jinou práci.

„J-já myslím, že tohle je vaše,“ pronesla ještě poněkud nesměle, ale už mnohem jistěji. Ani ji při tom nepřišlo zvláštní, že si všichni bez problému rozumí.

Twilight se na tu mořskou kobylku zkoumavě a s nadějí ve svých purpurových očích podívala a když si všimla, svého malého medailonku zavěšeného na jejím krku, zalapala překvapeně po dechu.

„Tys ho našla,“ vydechla údivem a popadla toho mořského poníka do svých kopýtek, aby ho pevně sevřela ve svém náručí. Ani jí při tom nevadilo, že je tak mokrá a trošičku studená. „Díky, …“ začala, ale hned pak se zas zarazila.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se, aby napravila ono v tom šoku zapomenuté vzájemné představení.

„Já jsem Derpy,“ představila se mořská kobylka a přátelsky mrskla svým zakrouceným ocáskem.

„Derpy?“ vybafla Pinkie Pie dřív než stihl kdokoliv jiný promluvit. „Taky jednu znám a je to moje skvělá kamarádka.“

„No tak Pinkie,“ napomenula ji Rarity. „Buď trochu zdvořilá.“

„Ach jo,“ vzdychla ta růžová kobylka smutně, ale hned zas byla její tvář plná stěží potlačovaného pobavení. „A ty bys neměla být tak hrozně upjatá,“ vypískla nakonec směrem k Rarity a svalila se třesouce se neovladatelným smíchem do vody.

„A já jsem Twilight,“ usmála se na Derpy ona purpurová kobylka, když si přestala všímat svých dvou legračních kamarádek.

„Mě říkají, Rarity,“ uklonila se ta bílá způsobně a pak sklouzla přísným pohledem na tu chichotající se růžovou hromádku vedle sebe a dodala: „A tohle je Pinkie.“

„Moc ráda vás poznávám,“ řekla Derpy. „Ale mohla bys mě prosím vrátit zas do vody? Nějak mě tu u vás z toho sluníčka pálí ploutvičky.“

„Ach, promiň,“ začala se omlouvat Twilight a starostlivě tu maličkou mořskou kobylku vrátila zpět vodní hladině, která ji hned zas objala ve svém něžném přátelském sevření.

„To nic,“ usmála se mořská Derpy a natáhla se ploutvičkou po medailonku. „Tohle je nejspíš asi tvoje,“ dodala a vtiskla ten ztracený poklad do Twilightiných kopýtek, ale Twilight si ho nenasadila. Místo toho ho se zamyšleným výrazem vrátila zpátky na krk malé Derpy.

„Myslím, že by měl být tvůj,“ řekla jí a i Rarity byla tím jejím až neobvykle štědrým gestem překvapená.

„Ale…“ zakoktala Derpy nechápavě.

„Ale ano,“ dokončila Twilight její slova. „Našel si tě sám a myslím, že to nebyla jen obyčejná náhoda. Zdáš se mi totiž jako skvělá kamarádka a podle mě bys tedy měla mít něco na památku na to naše setkání.“

„Twilight,“ zadívala se na ni Rarity zkoumavě a v očích jí plál zvláštní plamínek poznání. „Jsi si tím jistá?“

„Ano,“ přikývla Twilight a něco v tónu toho jediného slova způsobilo, že se už nikdo dál na nic nezeptal. Jen Rarity pokývala lehce hlavou a s úsměvem dodala: „Jsem na tebe pyšná, zlatíčko,“

A pak se Pinkie, kterou už tenhle až příliš vážný rozhovor pěkně nudil, postavila a pokropila všechny přítomné sprškou mořské vody. Twilight s Rarity si to nenechaly jen tak líbit a ten její zákeřný útok bleskově se smíchem opětovaly.

I malá mořská Derpy se přidala a i když měla proti všem ve vodě značnou výhodu, náramně si to užila. Největší radost však měla z těch bublinek, jak tomu tihle zvláštní poníci říkali, kterých tu při tom jejich dovádění bylo všude plno.

 

• • •

 

Když se Derpy vracela zpátky do míst, jež nazývala domovem, už se smrákalo, ale jí to ani trošku nevadilo.

Však už také poznala, že se ničeho vlastně bát ani nemusí. Obzvláště, když měla tam nahoře tak skvělé kamarádky.

Dokonce se ukázalo, že chyběla i těm ostatním mořským poníkům skrytým tam dole pod útesem, kteří tam na ni už netrpělivě čekali.

Zpráva o jejím náhlém zmizení se totiž rozkřikla až překvapivě rychle a nenašel se prakticky nikdo, kdo by tu šedivou kobylku nehledal. Jaká pak tedy musela být jejich úleva, když spatřili, jak se k nim pomalinku vrací z oněch nekonečných dálav otevřeného moře.

Všichni jí tak plavali okamžitě přivítat a ještě dlouho do noci pak zvědavě a s obdivem naslouchali jejímu úžasnému dobrodružství tam nad hladinou, kam by se nikdo z nich sám nejspíš nikdy neodvážil.

A nakonec tu samozřejmě byly ty krásně perlivé a třpytivé bublinky. Derpy je přímo zbožňovala, a nebylo se ani čemu divit, když je teď měla ve svém krásném a úplně nejúžasnějším Znaménku.

Mohla snad být po tom všem ještě šťastnější?

 

Konec